Vladimír Strunecký: Dnes a denně dávám společnosti všanc svůj život a zdraví

Rozhovor s Vladimírem Struneckým, služebně nejstarším strážníkem kralupské městské policie

Svou policejní dráhu začal na Kladně. Psal se rok 1985, vládl těžký komunismus. Jako 21letý strážmistr hlídkoval ve 2 ráno po Švermově, bez parťáka a bez auta, což byla vzhledem k tamějším poměrům zkouška ohněm. Ruku ze zbraně by stáhl jen blázen… Tak probíhala celá noční štace, to byl ovšem jen začátek jeho služby lidem. Jak vypadá práce srdcaře, který ctí policejní přísahu, budí přirozený respekt a nechybí mu potřebný nadhled? To pro vás odhalí následující řádky…

Pane Vladimíre, jak dlouho jste u kralupské městské policie?
Téměř od začátku, od května 1992, nedávno jsem tedy oslavil své 30leté výročí. Předtím jsem působil u státní policie, cca 8,5 roku. Od roku 86 v Kralupech…

Jakými změnami prošla za tu dobu výstroj/výzbroj, uniforma?
Na začátku jsme neměli zbraně ani vysílačky, jen jeden telefon, obušek a uniformu, vypadali jsme spíše jako zaměstnanci bezpečnostní agentury. Vývoj samozřejmě proběhl, nyní máme k dispozici různé donucovací prostředky, kdo má zbrojní průkaz, má krátkou střelnou zbraň ráže 9 mm, kterou na začátku směny strážník nafasuje, na jejím konci uloží zpět do trezoru. Pro odstranění odporu se používají donucovací prostředky jako např. slzný plyn, obušek, pouta atd.

Jaké byly služby dříve a dnes. Předpokládám, že dříve to bylo klidnější?
Určitě, když jsem přecházel od státní policie k městské, dostal jsem se (dočasně) do policejního nebe :). Služba byla ve srovnání s předchozí praxí velmi poklidná. Zanedlouho si lidé na naše služby zvykli, v nouzi nás kontaktovali čím dál častěji. Kralupská státní policie nemá na starosti jen Kralupy, ale i okolní vesnice. Pokud má výjezd a řeší něco vážného, např. vloupání do domu, tak se dostáváme „ke slovu“ my. Když neřešíme nic dalšího, jsme na místě u oznamovatele do 2-3 minut, což je často zásadní. Obzvlášť u týraných osob, kdy jim v prvopočátku pomůžeme, aby jim násilníci přestali ubližovat.

Jak vypadá noční život Kralup?
Řešíme rušné diskotéky a restaurace, to je v pátek a v sobotu náš nejpalčivější problém, vyjíždíme ke rvačkám, rušení nočního klidu (hloučkům bavícím se před restaurací). Často zasahujeme v domácnostech na sídlištích, po panelech se šíří hluk velmi snadno. Řešíme také krádeže způsobené drogově závislými osobami. Ti ve své nejvyšší „spotřebitelské formě“ užívají i několik gramů denně, takže si můžete domyslet, za kolik musí nakrást a za kolik poté prodat, aby se na potřebnou částku dostali…

Místní žijí v domnění, že se tu nic špatného neděje, je to reálný pohled na věc?
Po nočních Kralupech se pohybuji od června roku 86, běžný občan se s věcmi, které vidím já, nesetká. Děje se toho tu hodně, ale buďte rádi, že to nevidíte a že je městská a státní policie přímo ve městě.

Stačíte pokrýt incidenty, které každý den přináší?
Když řeším krádež v supermarketu, někdy je to proces i na 45 min., než se vše zjistí, sepíše, prolustruje pachatel… Město je pak na tuto dobu „nekryté“. Zdánlivě to vypadá, že nás je na oddělení hodně, ale je třeba si uvědomit, že tři jsou po noční, tři jsou před noční, tři jsou v práci, někdo má volno, preventisté chodí jen pondělí až pátek od rána do odpoledne…

Co ženy u městské policie? Jak zvládají službu?
Ženy se hlásí, emancipace probíhá, ale jsou situace, kdy je třeba hrubá mužská síla či vizuální převaha vůči agresorovi (kvůli autoritě). To od ženy, často drobné a štíhlé maminky malých dětí, čekat nelze, služba může být i o nasazení vlastního života, s tím je třeba počítat… Když se agresivnímu toxikomanovi postaví statný muž, vzbudí respekt a problémová osoba si konflikt mnohdy rozmyslí. Navíc mi muži máme tendenci ženu chránit, takže pak bráníme kolegyni a nemáme prostor na zásah vůči více agresorům. Za mě tedy ženy u policie ano, ale spíše na bezpečnější práci jako jsou pokuty za špatné parkování, administrativa atd., na výkon služby 156 patří pořádní chlapi, čímž nechci ženy nikterak odrazovat.

Jsou lidé událostmi posledních let agresivnější?
Určitě ano, pomohla tomu i covidová doba, kdy se média snažila získat senzace, vytrhávala věci z kontextu, z videí používala jen části, kde došlo k vyhrocení situace. V očích veřejnosti to policii shazuje… Strážník je také jen člověk, když se jej někdo půl hodiny snaží vytočit, dehonestovat ho, musí agresor počítat s tím, že může být spoután a odveden… Přeci jen v době VB (to jsem již sloužil) měla policie u občanů větší respekt, dnes chybí.

Jak konkrétně ovlivnila doba chování lidí? Čím si vysvětlujete absenci respektu u občanů?
Prvopočátek konce vidím ve zrušení trestného činu „verbálního útoku na veřejného činitele“, což bylo zrušeno ještě za V. Havla. Před zrušením to bylo tak, že když nás někdo sprostě urážel na veřejnosti, mohl za to dostat i vězení, dnes se tomu všichni smějí, maximálně je možné věc projednat jako přestupek na MěÚ, protože určité množství těchto nadávek musíte v rámci profese „snést“. Neříkám, že bych za to lidi hned zavíral, nicméně si myslím, že za tuto věc by citelný postih měl být.

Obrat v chování lidí je o 180 stupňů… Nic neuznávají, nerespektují. Neříkám, že všichni… ale jedná se o ty, po kterých to vyžadujeme. Slušní jsou hlavně starší lidé. Čtrnáctiletí si z nás moc nedělají, nemají respekt, rodiče jim nedali hranice, vychovávali je v duchu „volné výchovy“… To už se pak těžko dohání, nemůžeme dělat vychovatele. I zrušení vojny přineslo změnu chování populace, mladší generace už neumí respektovat autoritu…

Co jsou klady vaší profese?
Jistota práce, pokud člověk neudělá nějaký průšvih :).

A zápory?
Riziko újmy na zdraví, ale s tím musíme počítat, pobíráme i příplatek za riziko. Když jsem nastupoval k PČR (tehdy ještě k VB), skládal jsem přísahu. Když si uvědomíte, co při ní slibujete, dáváte všanc společnosti svůj život a zdraví.

Je vaše práce vaším posláním?
Po těch letech služby určitě ano. Jako dítě si pamatuji policistu pana Vetengla, často mi vypouštěl duše u kola, jelikož kolo nebylo celkově v dobrém stavu, a k tomu dodával: „Ukaž mi výrobní číslo ventilku :).“ Což znamenalo vyndat ventilek, vypustit duši, odevzdat jej. A pokračoval: „Až je táta bude chtít, ať si přijde na stanici.“ To se nikdy nestalo, doma jsem to neřekl, někde našel nové ventilky a jezdil jsem dál. Potom jsem jako policista uvedený model také praktikoval, když jsem viděl někoho jet na nějakém šíleném „stroji“ po chodníku… Ale to byla jiná doba, dnes bych byl možná i obviněn z přestupku (krádeže)….

Máte pro čtenáře nějakou „perličku“ ze služby?
Zažil jsem „devadesátky“, kdy bývalý prezident Havel pustil odsouzené z vězení, dal jim plošně amnestii. Propuštění kriminálníci neuměli žít venku, seděli 20 let, ve vězení měli vše zajištěné, jídlo, ubytování, režim, bachaře nad sebou. Co udělali po propuštění? Šli do první hospody, vloupali se do ní, vypili půl litru kořalky, snědli půlku „štangle“ salámu, zůstali ležet uprostřed lokálu a čekali, až pro ně přijedeme…

Tou dobou jsem dělal na kriminálce technika. Tam je třeba kvalitní ohledání místa činu, dobré fotky, otisky. Ráno jsem vyjel do terénu v půl osmé a zpět na služebnu se vrátil po 20. večerní…
Dovezl jsem stovky a stovky fotek, vše na kinofilmech, to se fasovala metráž, s ní se šlo do fotokomory se špulkou po starém filmu, naměřit cca 2 metry, což bylo na 36 snímků, namotat na špulku a zavíčkovat, v totální tmě, aby se neosvítil… klidně jsem jich za den 10 nafotil, tj. 360 fotek… po příjezdu jsem v totální tmě vyvolával filmy, sušil jsem fotky v krabicové sušárně, fotku po fotce dával do zvětšováku, pak vývojka, přerušovač, ustalovač, vymáchat, po čtvrt hodině následovala bubnová sušička s nekonečným plátnem, z toho padaly suché fotky, které bylo nutné dát na něco studeného, aby se narovnaly… Fotky byly po celé podlaze :). Potom vyčlenit fotky k případům. Fotky zvlášť, stopy zvlášť, udělat popisy fotek, razítka, čísla jednací, moře papírů svázat trikolórou. Co stopa – to odeslání na kriminalistický ústav k vyhodnocení. To papírování bylo neskutečné… Teď už na to jsou alespoň tiskopisy, dříve hezky vše manuálně na stroji přes kopírák. Do čtyř do rána jsem měl co dělat… Aby se stíhaly „nápady trestné činnosti“ zpracovávat, chodili policisté i v sobotu a v neděli dopoledne psát (mimo službu), aby se případy daly vůbec dořešit a policista měl na sepisování klid.

Nikdy nezapomenu na jednu ze svých 24hodinových služeb z této doby. Nastupoval jsem ráno v sedm, nonstop jsem zpracovával nápady trestné činnosti. Další ráno v půl čtvrté jsem vyslýchal okradeného zaměstnance Kaučuku, otevřel jsem kufříkový stroj, sepisuji jeho výpověď, sedíme naproti sobě, a jak jsem byl totálně vyčerpaný a ospalý, tak jsem při psaní usnul, pootevřel jsem oči a vidím, že ležím na klávesnici, prsty na tlačítkách… bylo mi trapně, on trpělivě čekal, zeptal jsem se ho na další věc, píšu a zase spím… Tuhle dobu už nechci zažít… Dva roky trvalo, než se převážná většina kriminálníků vrátila zpět za mříže.

Jaký je váš nejhorší zážitek za celé vaše působení u policie?
Vybavuji si případ, to mi bylo 25 let, kdy jsme řešili noční vloupání do obchodu, na místě byli celostátně hledaní recidivisté. Jednoho jsem chytil venku, čekal jsem na něho s pistolí v ruce, když vylezl ze křoví, skočil jsem po něm, svítil jsem na něj halogenovou baterkou z tehdejšího SRN. S originálními německými bateriemi svítila famózně, musel jsem je však později vyměnit za naše obyčejné, dodnes vidím před očima, jak na pachatele svítím baterkou, která postupně viditelně pohasíná, držel jsem ho v té tmě na zemi, pouta jsem s sebou neměl… Najednou se ze strany od budovy ozval výstřel, netušil jsem, kdo vystřelil, zda pachatelé nebo policisté, následovala šílená rána, to výlohou obchodu proskočil další pachatel, dopadl na obě nohy a v mžiku byl pryč jak v americkém filmu. Když jsme měli dva v poutech, dorazila z Prahy zásahová jednotka v neprůstřelných vestách a s brokovnicí, ta objevila čtvrtého, který byl schovaný pod pokladnou v obchodě, ten na rázný zásah těžkooděnců určitě do smrti nezapomene :).

Jak jste se cítil bezprostředně po tomto zásahu?
Až zpětně vám dojde, co se mohlo stát, kdybych nezareagoval tak pohotově. Máte doma malé dítě, ženu… Když jsme s kolegy pachatele ze křoví zvedli a spoutali, našli jsme mu u pasu v nohavici zastrčenou dlouhou mačetu, naostřenou a vykovanou kovářem tak, že by i holila. Kdyby měl čas, mohl mi jí klidně setnout hlavu..

Teď si představte, že bych místo statného kolegy měl s sebou fyzicky křehkou kolegyni… Když jedu s kolegou, co má 193 čísel, od 14 let cvičí, od 17 let dělá 20 let vyhazovače na diskotéce, a vejde do hospody, sál oněmí :), dokonce i v dnešní zhrublé době :). Všichni podvědomě tuší, že kdyby se někdo choval nepatřičně, vytáhne si ho z davu a umravní ho, daleko snadněji, než drobná žena. Nechci ženy odrazovat, pokud mají do této práce chuť, ale je třeba to vidět reálně, že na malém městě je nutné dělat úplně vše, musí počítat s tím, že agrese může být otočena i vůči ní… Spektrum práce je široké, od kamerového dohledu po výjezd na místo činu, kde bývá městská policie mnohdy první… Strážník městské policie sice není pod přísahou jako ten státní, může od určitého zákroku couvnout, pokud ví, že by ho nezvládl dotáhnout do zdárného konce, to zákon umožňuje,… Já přísahu dal, beru to jinak, jdu skoro do všeho, jsem stará škola.

A ještě jeden příběh :). O skupině šesti opilých mužů, do kterých se pustil jiný opilý občan s kapesním nožíkem v ruce. Přiběhli jsme s kolegou na vlakové nástupiště, vidím jednoho muže na zemi, do kterého kope hlouček jiných. Švihem jsem vytáhl obušek, běžel jsem přes koleje, obušek jsem si dal před sebe a vlítnul jsem mezi ně jak bowlingová koule, tou dobou jsem měl 100 kg. Byli jsme tehdy dva proti šesti… Zatímco jsem odvracel útok zpředu, visel na mě zezadu jiný jak vánoční ozdoba… Jsou dny, kdy to opravdu není legrace. Naštěstí příběh dopadl dobře pro všechny zúčastněné.

Máte nějaký vzkaz pro občany?
Jestli budou občané ve svém počínání takto pokračovat, je to cesta do pekel. V republice je velký nedostatek policistů i strážníků, chování lidí a sdělovacích prostředků odrazuje zájemce o toto povolání.
Ať si lidé považují toho, co mají, za chvíli to nemusí tak být. Ať si více váží policie, že nedáváme jen pokuty, ale i pomáháme, přestože to většina zrovna nevidí, nechlubíme se… Chápu, že dostat pokutu je nepříjemné, ale jsme právní stát, musíme dodržovat zákony, jinak by zavládla anarchie… Policie musí kontrolovat a hříšníky trestat, je to tak na celé zeměkouli, společnost ještě není tak vyspělá, aby se mohla policie zrušit. Pokud si lidé budou závidět, chovat se k sobě násilnicky, bude se krást, tak bude policie pořád potřeba. Pokud by strážníků ubylo, může se to projevit na nárůstu trestné činnosti…
Komu zavoláte, když budete v obřím průšvihu? Kamarádovi? Ten se na vás vykašle, na velké průšvihy jsme tu my ;), nebo státní policie.

Děkuji za rozhovor.

AJ

Autor:KZ