Tomáš Moucha: Setkání se smrtí k naší práci patří

Rozhovor s…
Tomášem Mouchou, ředitelem Samaritánů v Kralupech, kteří patří mezi oceněné v rámci oslav 120. výročí města.

Setkání se smrtí k naší práci (bohužel) patří…

Záchranáři, naši strážní andělé, kteří jsou nepřetržitě na telefonu, neustále ve střehu a připraveni pomoci v jakoukoliv hodinu na kterémkoliv místě… Co jejich práce obnáší? Co ji komplikuje? V čem se realita liší od oblíbených televizních seriálů? Na toto a mnohé další odpovídá ředitel kralupské záchranky.

Medailonek:
Mgr. Tomáš Moucha
ředitel Samaritánů v Kralupech (5 let)
provozní ředitel Samaritánů na Praze-západ
vystudovaný speciální pedagog a zdravotnický záchranář
otec tří dětí

Pane řediteli, jak dlouho působí Samaritáni v Kralupech?
Od roku 1994, jejich zřizovatelem je Asociace samaritánů, což je nezisková organizace.

Jakou zdravotní agendu pro naše město zajišťujete?
Na základě smlouvy se Zdravotnickou záchrannou službou Středočeského kraje, se sídlem na Kladně, zajišťujeme přednemocniční neodkladnou péči, což jsou primární výjezdy k pacientům (kteří volají přes tísňovou linku), přepravu pacientů v režimu neodkladné péče – transporty mezi dvěma nemocnicemi, zdravotnickou dopravní službu. Jezdíme pro okres Mělník, Slaný, část Prahy-západ. Zdravotnicky zajišťujeme i kulturně-společenské akce města.

Jak velký je kralupský tým, jaké je jeho složení, co se profesí týká?
Pod Kralupy patří i výjezdové stanoviště Slaný, celkově máme 25 lékařů, 45 záchranářů a 45 řidičů (včetně čtyř na dopravu nemocných).

Netrápí vás nedostatek personálu?
To je celorepublikový problém, který je pořád aktuální. Ohledně záchranářů – školy neprodukují tolik zdravotnických záchranářů, kolik je třeba. Dle mého názoru je studium nelékařských zdravotnických oboru špatně nastaveno. Konkrétně obory zdravotnického záchranáře… Do škol je nabíráno málo adeptů, každá záchranná služba potřebuje erudované a kvalifikované záchranáře. To vede k přetahování těchto pracovníků ke konkurenci… Je to začarovaný kruh, ani si nemůžete vybrat z více uchazečů, jsme rádi za každého člověka. S lékaři a řidiči je situace momentálně lepší.

Kolik máte denně výjezdů?
Zhruba 20. Na stanovišti je jedna posádka „řidič – lékař“, potom dvě auta v režimu „řidič – záchranář“. Lékařské auto udělá za den 3-4 výjezdy, zbylé dvě posádky kolem osmi výjezdů za 24 hodin. Výjezdy se netýkají jen Kralup, jezdíme např. i na dálnici, do Velvar,…

Co dojezdové časy, daří se je dodržet i v rámci ucpaného centra města?
Časy jsou dané ze zákona, daří se nám je plnit. Efektivitu dojezdů řídí kladenský dispečink. Síť pokrytí je zde naštěstí hustá.

Jaký je typický pacient, co ho trápí?
Jsou to bolesti břicha či zad, které pacienta obtěžují více dní. Když je už nemůže vydržet, tak si nás zavolá. Lidé řešení problémů odkládají na poslední chvíli.

V pandemické době tyto nešvary paradoxně vymizely, to jsme vozili jen čistě covidové pacienty. Toto období bylo pro záchranáře zase specifické v tom, že museli být celí navlečeni v ochranných prostředcích. Ani přesto se zdravotníkům nemoc nevyhnula, což zvýšilo nároky v obsazenosti služeb. Službu musel vzít jiný kolega, který měl mít volno. A jsme opět u problému nedostatku zdravotnického personálu… Zde musím vyzdvihnout nasazení všech v týmu, že jsme tuto nelehkou dobu zvládli provozně udržet.
Přes léto je hodně dopravních nehod, u vážných nehod záchranář musí předvést, co umí.

Co tendence zneužívání služby veřejností – stoupá či klesá?
Není to horší, ani lepší, vždy se někdo takový najde…

Řeší se nějak postihy těchto osob?
Když to přesáhne určitou míru, řeším to. Nedávno jsem volal na sociální odbor, aby problémové osoby, které si z nás dělaly legraci, pomohl uklidnit… Zabralo to.

Jaký je počet zbytečných výjezdů?
Jedná se řádově o jednotky procent měsíčně.

Vzhledem k nárůstu pacientů na jednoho obvodního lékaře a delších objednacích termínů – nesuplujete víc a víc primární péči?
Praktický lékař má určitou pracovní dobu, není tu pohotovost, tak vykrýváme i to, co by se dalo řešit jinak… Na dispečink pak v noci volá pacient, že má už dva dny bolesti a ráno nemá možnost zajít k obvodnímu lékaři… Dispečink sice vyhodnocuje nutnost výjezdu, ale lidé se naučili používat fráze, které dispečer na lince nemůže ignorovat, záchranář nemůže nechat pacienta na místě, i ze zdánlivých banalit může být později vážný problém. V terénu máme přece jen omezené možnosti a vybavení, jak s pacientem naložit. Záchranář se musí rozhodnout na místě, třeba i ve tmě, na základě kusých informací… Zároveň však platí, že pokud ztrácíme čas planým poplachem, můžeme chybět jinde…

Vzpomenete si na nejabsurdnější případ volání/výjezdu?
Ten se stal kolegyni, jela k případu, kdy nějakou paní klovnul bažant, „krvácela“ z rány.

Skoro se bojím zeptat, jak to „drama“ dopadlo? 🙂
Paní jsme ránu vydesinfikovali, nalepili náplast a odjeli…

Jak vypadá setkání s agresivním (třeba opilým) pacientem?
Situaci je nutné „přečíst“, útokům se snažíme předcházet. Lehčí případy agrese dokážou kolegové zvládnout, jsou na to školeni. Když je jasné, že situace je vážná, bývá tam policie. Jsme rádi, že nám městská/státní policie (či jiné složky) chrání záda. Spolupráce je v tomto ohledu dobrá.

S čím se při práci ještě potýkáte, co záchrance komplikuje život?
Spolupráce s krajským či městským úřadem a obcemi je solidní, tam problém nevidím. Ale peníze chybí pořád, auta a přístrojová vybavení stojí milionové částky, naše dotace nejsou závratné, náklady pokrývají jen z části, zbytek nám hradí zdravotní pojišťovny v rámci vykonané péče.

Jak vnímáte postavení zdravotníků ve společnosti?
Vlivem covidové doby prestiž zdravotníků stoupla, to beze sporu, jsem tomu rád.

Jakou vizi máte ohledně kralupské záchranky do budoucna?
Pravidelně obnovovat vozidla, přístroje. Např. defibrilátor stojí 650 tis. Kč, vydrží chvíli, ani se nenadějete a kabel se zničí zabouchnutými dveřmi, nebo přístroj spadne. Dále bych chtěl zaměstnancům královsky platit, abych udržel potřebný stav.

Teď k osobnějším otázkám…
Dostanete se jako ředitel někdy do „terénu“?
Už ne tak často, protože můj program je nabitý, ale neztrácím kontakt, působím i na Orlíku v rámci vodní záchranky.

Jaké jsou nejhorší situace, co řešíte?
Pro mě /i pro jiné záchranáře/ bylo a vždy bude nejvíce frustrující to, když nám pacient zemře, ať už přímo pod rukama, nebo následně v sanitce. Je těžké vidět umírat dítě, uhořet člověka v autě. Jsou obce či ulice, kde si pamatujete domy a úmrtí v nich. Ale setkání se smrtí k naší práci patří.

Jak se s těmito obrazy vyrovnáváte?
Jsou lidé, co této profese zanechají… Když není pacient váš známý či příbuzný, musíte se od toho oprostit, mít nadhled, být profesionál.

Co běžný pracovní stres, jak jej odbouráváte?
Vezmu kolo, paddleboard, brusle, manželku, případně i děti a jedeme se projet. Přesto jsem stále k dispozici k řešení nepředvídatelných situací.

Co vás na vaší práci těší?
Jako správného zdravotníka (jsem profesí zdravotnický záchranář) mě těší, když mohu někomu pomoci, když někomu zachráním život.

Máte nějaký vzkaz pro spoluobčany?
Chtěl bych lidem poděkovat za vstřícnost a podporu, kterou nám v těžkých covidových časech dávali najevo. Bylo to velmi spontánní, spousta kolegů byla příjemně překvapena, ocenila to.
Zároveň přeji všem pevné zdraví, aby naše služby nepotřebovali. A když už nás potřebovat budou, tak jim pomůžeme, jak nejlépe budeme umět.

Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová, šéfredaktorka

 

Autor:KZ