120. výročí povýšení Kralup nad Vltavou na město

Zrušení roboty v roce 1848 a vznik občanské společnosti vedoucí k rozmachu podnikatelské vrstvy, stavba železnice a s ní související rozvoj průmyslu, to vše vedlo k významné proměně Kralup, jež se z malé vesnice rychle rozrostly v industriální centrum. Roku 1881 se staly městysem, záhy jim byl udělen znak a po návštěvě panovníka nastal dne 22. listopadu 1902 ten nejvýznamnější moment:

Povýšení Kralup nad Vltavou na město, 120. výročí.

Během doby, kdy se z nově jmenovaného průmyslového města stalo moderní centrum Dolního Povltaví, a zároveň ideální místo pro život, uplynula již značná řádka let. Během nich Kralupy nad Vltavou a jejich občané museli čelit řadě hrozeb, a stejně tak zažili i řadu významných momentů. Právě s nimi, jakož i s nejdůležitějšími oblastmi života ve městě, vás seznámí následující souhrn.

Kralupy nad Vltavou byly na konci 19. století prosperující obcí. Mohly se pochlubit vlastní školou, množstvím kulturních i zájmových spolků či dobrovolným hasičským sborem, jenž po velvarském patřil k jedněm z nejstarších u nás. K tomu, aby se mohly stát městem, potřebovaly vlastní hřbitov a především pak farní kostel..

Obec na stavbu chrámu uspořádala sbírku, avšak nejvíce pomohl finanční dar Mons. Eduarda Tersche. Pražský probošt navíc navrhl zjednodušení plánů stavby, čímž se snížily náklady, a tak 14. května 1894 mohlo dojít k posvěcení základního kamene. Práce šly rychle kupředu, takže již za rok chrám Nanebevzetí P. Marie a sv. Václava přijal první věřící. Hřbitov, poslední podmínka pro povýšení, byl dokončen roku 1897.

Železnice a její význam v dějinách
Pokud jde o rozvoj Kralup a jejich proměnu z vesnice na město, vděčí za něj zejména železnici. První trať byla postavena již roku 1851, záhy následovaly další a Kralupy se tak ještě za monarchie staly důležitým železničním uzlem, což vedlo ke vzniku řady podniků a přílivu obyvatel.

Zatímco 1. pol. 20. století se nesla na kralupském nádraží spíše ve znamení stagnace, kdy navíc došlo k velkým škodám způsobeným náletem, v poválečné době se modernizace stanice dostala na pořad dne. Nejprve byla provedena rekonstrukce pražského zhlaví a postaven nový chvatěrubský most. V 70. letech se dále začalo s postupnou elektrifikací trati z Prahy do Ústí nad Labem.

Nejvýznamnější změnou ovšem byla výstavba nového kralupského nádraží. Nejprve došlo k demolici stávající stanice, která sloužila svému účelu celých 117 let. Následně byla zahájena stavba nového nádraží, které bylo uvedeno do provozu 26. září 1986. Svému účelu slouží dodnes.

Průmysl a obchod v dějinách města
Podobně jako v případě železnice vděčily Kralupy za svůj rozvoj také průmyslu. První podnik – loděnice V. Lanny – byl založen již v roce 1856 a brzy následovaly další. V době po velké válce se pak mohlo mladé město pochlubit moderními továrnami strojírenskými, chemickými i dřevozpracujícími. Stejně tak se ale dařilo i řemeslu, zemědělství nebo obchodu. Industriální rozkvět nakonec přerušila až druhá světová válka a především nálet na město v březnu 1945.

V éře třetí republiky a dále po roce 1948 byly postupně znárodněny továrny i živnostenské provozovny. Některé z průmyslových podniků, jako například pivovar, byly později zrušeny, jiné, konkrétně Vitana, prosperovaly až do počátku 21. století. Nejdůležitější událostí v poválečné době byla ovšem výstavba chemického podniku Kaučuk, který byl později doplněn o rafinerii ropy. Právě tento mamutí průmyslový komplex poté významným způsobem ovlivňoval život města a jeho obyvatel.

Josef Vaníček a vývoj Kralup ve dvacátých a třicátých letech
Když byl J. Vaníček zvolen v roce 1919 starostou Kralup, „zdědil“ po svých předchůdcích město bez řádné infrastruktury, jež nemělo dokonce ani vlastní radnici, a úřadovat se proto muselo v podnájmu. Bývalý prokurista Dělnické jednoty se ovšem rychle dal do práce a během dvaceti let vybudoval z velké „vesnice“ prosperující město, jež se pyšnilo vlastní radnicí, elektrickým osvětlením, moderním gymnáziem a především monumentálním silničním mostem. Je o to smutnější, že Vaníčkovo starostování ukončili Němci na počátku okupace, avšak přáli si ho zejména členové bývalé národně sociální strany, kteří o zbavení Josefa Vaníčka funkce starosty usilovali již v době druhé republiky.

Masarykův most
Po připojení Lobečku ke Kralupům museli občané využívat služeb převozníků. Jedním z nich byl i František Procházka, o němž bylo známo, že pronáší hrubé výroky o funkcionářích obce, odmítá uznat snížené převozní sazby a chová se nevhodně ke školákům. Za této situace, kdy navíc rozdělení města omezovalo dopravu, se stalo spojení obou břehů prioritou. Stavební práce probíhaly rychle. Začaly roku 1926 a již 21. října 1928 byl moderní silniční most slavnostně předán veřejnosti.

Kulturní vyžití v průběhu dějin města
„Oslava dne svobody pořádaná všemi pokrokovými korporacemi se nadmíru vydařila. V ten den konán ve městě průvod, kterého se zúčastnily školy, městská rada, legionáři, hasiči, Sokol a všechny strany v Kralupech. Průvod prošel městem prapory zdobeným na náměstí, kde konán za předsednictví starosty J. Vaníčka tábor lidu, jehož se zúčastnilo i úřednictvo okresní správy politické v čele s hejtmanem Herrscherem. Poté následoval koncert na náměstí.“

Založení krajinského muzea
S nápadem založit muzeum přišel jako první učitel F. Heran. Jako inspiroce mu posloužila slavná národopisná výstava. K samotnému založení však nakonec došlo až roku 1926 pod vedením P. F. Masnera. Zajímavostí je, že původně měla tato paměťová instituce nést v názvu jméno prezidenta Masaryka. To by však znamenalo velké úřadování, a proto byl přijat název „Krajinské muzeum v Kralupech nad Vltavou“. Možné tady bylo zhlédnout například archeologické nálezy, plakáty podniků, mince či předměty, které přivezli legionáři z Ruska. Od roku 1934 muzeum vydávalo vlastivědný časopis „Podřipský kraj“, jež odebíral dokonce premiér Jan Malypetr. Po válce však instituce upadala a krátce po zrušení kralupského okresu zanikla. K obnově muzea následně došlo až v 90. letech 20. století.

Osudy obyvatel během světových válek
Kralupané se stali účastníky bojových konfliktů hned dvakrát. Nejprve se zúčastnili velké války, a to jak v barvách monarchie, tak i jako příslušníci francouzských, italských a především pak ruských legií. Právě během bojů na Rusi se vyznamenal zejména Jan Jezvina, který za statečnost obdržel několik vojenských řádů, a také šavli plukovníka Švece. Domů do Lobečku se vrátil již v hodnosti majora, ovšem jeho další vojenskou kariéru ukončila jeho brzká smrt. Ze zákopů si přivezl tuberkulózu a na ní také skonal.
Mezi léty 1939–1945 se do boje proti okupantům zapojil odboj železničářský, komunistický či sociálně demokratický a známá byla zejména skupina kpt. Josefa Čermáka, jež byl později nacisty umučen. O hrdinských činnech odbojářů svědčí část dopisu francouzského heftlinka: „Pozdravuj tu velkou stanici za Prahou, na kterou vězňové často vzpomínají, neboť tamější občané nás zachránili před smrtí hladem.“

Nálet na Kralupy – 22. březen 1945
„Další a další otřesy v naší místnosti. Rozpoutává se peklo. Děti v krytu pláčí. Nová hrozná detonace, dusíme se. Hmatám po lopatě, s námahou hledám otvor k naší záchraně. Manželka mající na ruce patnáctiměsíčního syna bolestně naříká: „Jaroušek mi umírá.“ Pracuji k záchraně jako stroj, snad víc. Podaří se odstranit pobořenou zeď ze schodů? Musí! Vylezu na dvorek. Beru do rukou nehybné tělíčko syna. Snad konec – mrtev? Kam teď? Přecházím do krytu ke Karhanům. Tam učitel zavádí umělé dýchaní. Po mnoha pohybech vyvalí se z pusinky písek a bláto. Chlapec se dá do křiku.“ … z bolestné vzpomínky O. Šimka.

Letní koupaliště a sport
Sport hrál v životě Kralupanů důležitou roli od samotného počátku. Mezi válkami se město mohlo pochlubit řadou sportovních organizací jako byl Sokol, nebo fotbalové kluby SK Kralupy, Slavoj a Čechie.
Ze sportů byl oblíbený tenis, box nebo plavání. Velké změny nastaly po válce, kdy byla v souvislosti s dokončením Kaučuku založena stejnojmenná tělovýchovná jednota, jež sdružovala až 22 oddílů. Zároveň probíhala výstavba sportovních zařízení, jako bylo letní koupaliště v Lobečku roku 1964, jež nedávno prošlo modernizací a později i plavecký bazén, jež se nyní pyšní také wellness centrem.

Výstavba panelových sídlišť
Založení Kaučuku a později také rafinerie pro zpracování ropy s sebou přineslo příliv nových obyvatel. Z toho důvodu probíhala mohutná bytová výstavba na obou březích Vltavy. Nejprve byly postaveny
panelové domy v Lobečku, po nich následovalo sídliště V Zátiší a nakonec také Hůrka.

Povodně v roce 2002
„Jméno Vltava je odvozeno od starogermánského Wilth ahwa, to je divoká řeka. Dávno však již není divoká, spoustaly ji četné jezy.“ Tak přesně hovořil dokument o historii Kralup natočený na přelomu tisíciletí. O několik let později, v srpnu roku 2002, však řeka Vltava svůj původní název obyvatelům našeho města opět připomenula.

Během tisícileté povodně, kdy hladina stoupla o celých 7,5 metrů, bylo zatopeno centrum města. Lobeček se na několik dnů stal ostrovem, a to poté, co byl obklopen stoupající vodou ze všech stran. Kvůli velké vodě muselo své domovy opustit na 6 700 občanů, z nichž značná část odjela k příbuzným a zbytek byl evakuován do Velvar a Odoleny Vody. Při velké vodě byly zničeny nejen příbytky Kralupanů, ale také poškozena řada městských zařízení, od základní umělecké školy a ZŠ Komenského, přes knihovnu, až po plavecký bazén, sportovní halu a koupaliště. Zároveň si v témže roce Kralupy připomínaly výročí sto let od svého povýšení na město, a většina akcí i oslav proto musela být až na několik výjimek zrušena.

Kralupy nad Vltavou v moderní éře
Kralupy nad Vltavou prošly v průběhu let nevídaným rozvojem. Nejprve se proměnily z větší vesnice v obec s dostatečnou občanskou vybaveností, následně se dokázaly vzpamatovat z ran válečných a o půl století později také ze škod způsobených velkou vodou, aby se nakonec díky úsilí občanů i radnice staly moderním městem, centrem vědy, techniky i sportu, a zároveň oázou klidu a pohody v samém srdci České republiky.

Kralupy nad Vltavou slaví 22. 11. 2022 120. výročí povýšení na město. Přejme jim proto do budoucna jen to nejlepší.

Jan Bartoš

Autor:KZ