René Kujan (1974) je člověk, který se v roce 2007 podruhé narodil. Po těžké autonehodě se ocitl na dně propasti. Lékařské prognózy zněly fatálně: Už nikdy nebudete běhat! V tomto osudovém kontrastu došlo k mobilizaci touhy, vůle i odhodlání. René dnes svými odvážnými běžeckými projekty pomáhá lidem, kteří se z temné jámy tragédie sice také vydrápali, ale již se nedokázali postavit zpět na vlastní nohy, jako to dokázal on! Dar druhé šance popisuje běžec, ultramaratonec, držitel několika světových prvenství a hlavně člověk s velkým srdcem ve své knižní prvotině „Běhej,dokud můžeš“.
Když jsem dočetl tvou knihu, její obsah duši i tělu připomněl, jak mi chybí běhání. Není nic jednoduššího, než to napravit.
Tak, tak. I ten název knihy je takový vybízející a nabádající. A vlastně taky trochu dvojsmyslný. Běhat by se mělo, dokud můžeme. Dnešnímu člověku pohyb výrazně chybí a já se bojím, že se blíží doba, kdy třeba lidé budou chtít běhat, ale už nebudou moct. Jednak naše populace neustále stárne a co si budeme povídat, v nižším věku se s běháním začíná trochu lépe (i když znám případy, kdy to i po osmdesátce dopadlo dobře) a jednak za chvíli budeme vším tím pokrokem tak zdegenerovaní, že i pro důchodové dávky si budeme posílat raději roboty (smích). Ten druhý smysl je ještě o něco jasnější: Když už se jednou rozeběhneš, už nepřestávej. Běhej, dokud můžeš! Někdy bude něco utíkat před tebou a někdy ty před něčím, ale vždycky to
bude mnohem větší zábava, než se třeba před něčím nebo za něčím plazit.
Dotkl ses technologie. Je to i ústřední téma devátého galavečera Sportovců, který moderuješ…
K technologii mám takový ambivalentní vztah. Navíc to mám dost ve vlnách. Člověk je z ní zpočátku hodně nadšený, je to pecka, vědět třeba, kolik milisekund stráví tvoje chodidlo na zemi, než se zase odrazí nebo jakou máš vertikální oscilaci. Máš pak z toho počítač plný grafů a najednou zjišťuješ, že víc sedíš za počítačem, než běháš. Pak ti dojde, že je to asi chyba, protože tebe baví běhat a ne někde vysedávat. Takže se na to zase vykašleš. Ale po nějaké době si říkáš, že by bylo zajímavé porovnat ty výsledky tenkrát a teď… a už jsi v tom zase.
To, co jsi uvedl, přímo souvisí s tím, že sám sebe nepovažuješ za sportovce.
Když se řekne „sport“, nic moc mi to neříká. Vybaví se mi takoví ti pantátové u piva, co remcají nad nějakým fotbalem nebo hokejem. Případně nejrůznější aférky s dopingem, simulováním, napadáním rozhodčích… Nemám rád sport. Mám rád pohyb. Myslím si, že pohyb je to, co všichni potřebujeme a co nás na tom všem vlastně baví. A pohyb je také nezbytnou a nutnou součástí našich životů. Ve sportu je důležité to, kdo proběhne cílem jako první. U pohybu jde především o tu radost. A kdo ví, možná ten, co doběhl někde uprostřed pole, musel v konečném důsledku makat třeba víc než vítěz, protože má jen jednu nohu a všechno to odfrčel o berlích… Nikomu svůj pohled na věc nevnucuju, takhle mě to naučil život a nemůžu úplně posuzovat to, co zase naučil někoho jiného.
V tvé osobě našla anketa Sportovec Kralup velkou oporu i s filozofickým zakotvením. Neboť v Kralupákově jedenácteru jsou uvedeny právě ty myšlenky, které by měly „krotit“ vyhrocené soutěžení.
Jak se říká u nás: No tak určitě! Právě tím je mi anketa i celý večer tak sympatický. Na sportovních kolbištích jsou oceňováni ti první, ti, co byli nejrychlejší, nasbírali nejvíc bodů, dali nejvíc gólů. My se v ten večer ale můžeme zaměřit i na výkony nebo i celé sporty, které nestojí v záři reflektorů, ale do kterých také někdo dal hodně ze sebe sama. Prostě oslavit sporty a sportovce s přihlédnutím právě k tomu pohybu. Přiznávám, že jsem taky z rodu snílků, a tak si i na tom svém běhání cením víc, když se
mi podaří někoho inspirovat, přimět třeba k pohybu nebo vlít novou krev do žil, když ten dotyčný je třeba upoutaný na vozík, než abych za každou cenu musel být první v cíli.
Jindřich Kohm
REDAKCE: tel. č. 
