Martin Štěpán v čele českého svazu lyžařů

Kralupy nad Vltavou – Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, lyžování má v Kralupech nad Vltavou dlouholetou tradici, ke které se navíc vážou mnohé úspěchy. K tomu poslednímu bezesporu patří zvolení Martina Štěpána, předsedy Ski Klubu Kralupy, za prvního viceprezidenta Svazu lyžařů ČR. K této významné funkci mu dopomohly jeho ekonomické znalosti, trenérské zkušenosti a celoživotní nadšení do lyžování.

Začněme na úplném začátku. Co Vás přivedlo k lyžování a jaké jsou vaše životní úspěchy ve sportu obecně?

Lyžuji od tří let, kdy mě na lyže táta poprvé postavil u nás na chatě. V dětství jsem byl členem lyžařského oddílu Čechie Kralupy, zúčastnil jsem se pár závodů, ale žádných významných úspěchů jsem nedosáhl, nepočítám-li vítezství v závodě O štít únorového vítězství z roku 1984, který pořádal náš oddíl. Dělal jsem i volejbal, tam jsme to v Kralupech tehdy dotáhli až do druhé dorostenecké ligy.

Od roku 2015 působíte jako předseda Ski klubu Kralupy. Povězte nám o něm trochu více.

Ski klub Kralupy navazuje na činnost lyžařského oddílu TJ Kaučuku Kralupy, jehož historie sahá někam do sedmdesátých let. Tréninkovou základnu, oddílovou chalupu, máme v Krkonoších nedaleko skiareálu Aldrov a Horních Míseček. Máme přes 70 členů, z toho je cca 20 dětí aktuálně velmi aktivního družstva předžáků ve věku 5-10 let, které vede Michal Topinka. Klub vedu několik let já jako jeho předseda, šéftrenérem je Pavel Krátký.

Jak vznikl nápad založit lyžařský oddíl v Kralupech nad Vltavou, ve městě, které neleží v blízkosti hor?

U založení jsem nebyl, ale je pravda, že v Kralupech byly kdysi dokonce dva oddíly souběžně (Čechie a Kaučuk) a historie sportovního lyžování je v Kralupech bohatá. Oba oddíly vlastnily chalupy v Krkonoších, měly zajištěný přísun dětí i dospělých a společné víkendy nebo prázdniny na horách bývaly vždy i společenská událost. Na tohle se snažíme navazovat i my ve Ski klubu Kralupy.

Na jaře letošního roku jste se stal prvním viceprezidentem Svazu lyžařů ČR. Čím jste si tuto novou funkci zasloužil?

Chápu to jako „odměnu“ za svoji dosavadní funkcionářskou činnost ve svazu. Když jsem působil jako trenér v našem klubu a jezdil s dětmi po závodech, chyběly mi informace o fungování svazu, pořádání závodů, metodice a podobně, a tak jsem se snažil být účasten dění na svazu, abych měl k těmto informacím přístup. Posléze vyšly na svazu najevo mé odborné ekonomické znalosti, které čerpám jako daňový poradce mimo jiného třeba i z vedení účetnictví městské tělovýchovné jednoty TJ Kralupy a několika dalších městských klubů. Už před rokem jsem byl zvolen do vedení úseku alpského lyžování, kde jsem pomohl zprůhlednit účetnictví tohoto úseku směrem k větší transparentnosti, což mělo pozitivní ohlasy, které přispěly k tomu, že jsem byl zvolen i viceprezidentem celého svazu.

Co vše tato funkce obnáší?

Samozřejmě se k ní vážou pro můj osobní život značné oběti – funkce je bezplatná a vše se dělá ve volném čase. Padne na to přibližně jedno odpoledne týdně a sem tam nějaká práce u počítače po večerech. Pozitivním přínosem pro mě ale je seznámení se s problematikou fungování velké sportovní organizace, svaz lyžařů je asi šestý největší sportovní svaz u nás a třeba i komunikace se známými sportovními osobnostmi. Finálně se dostávám do nových dříve neznámých situací a to je pro mě hodně obohacující.

Mohl byste nám přiblížit, jak funguje Svaz lyžařů ČR?

Svaz lyžařů pod sebou skrývá dohromady šest olympijských sportů a několik neolympijských. Těmi olympijskými jsou běhy na lyžích, skoky na lyžích, sdruženáři, snowboardisté, lyžařští akrobaté a sjezdoví lyžaři. Nejznámějším svazovým neolympijským sportem je velmi úspěšné travní lyžování. Tyto sporty často nemají nic společného kromě toho, že se při nich používají lyže, ačkoli u snowboardistů ani to ne. Je to tedy podobné, jako kdyby tenisté, fotbalisté a hráči vodního póla měli společný svaz jen proto, že sportují s míčem. Struktura našeho svazu je tedy poměrně komplikovaná, avšak je daná mezinárodní federací FIS a nelze ji změnit. Dokud jsem byl pouze ve vedení jednoho z úseků, a to alpského lyžování, tak ta funkce byla o sportu. Řešili jsme přípravu reprezentantů, výběrové řízení na trenéry, pořádání závodů, nominace na mezinárodní závody a jiné.

Funkce ve vedení celého svazu už moc o sportu není a řeší se finance, jednání se státem a ministerstvem, budoucnost skokanských můstků v Harrachově a jiné záležitosti.

Vytyčil jste si nějaké cíle, kterých byste mohl v nové funkci dosáhnout?

Mým cílem a mým zadáním, jak já mu rozumím, je především zprůhlednit účetnictví směrem k větší transparentnosti s cílem ušetřit na provozních nákladech tak, abychom maximum peněz mohli směřovat na sportovní činnost a na financování činnosti reprezentantů. Většina lyžařských reprezentantů si část svých nákladů hradí sami nebo za pomoci osobních sponzorů a často se stává, že kdo tyto možnosti nemá, nemůže náš sport vrcholově vykonávat. Tím pádem nejen lyžování, ale i celý stát přichází o talentované lidi.

Co se Vám tedy doposud podařilo v této funkci uskutečnit, i za takto krátkou dobu?

Udělali jsme si průzkum do minulosti a zjistili jsme, že pokud se na lyžařské sporty podíváme jako na jeden celek, tak pak je svaz lyžařů od roku 2000 nejúspěšnějším sportovním svazem v ČR z pohledu počtu získaných medailí na olympijských hrách a z pohledu počtu olympioniků. Jména našich úspěšných členů jako jsou Aleš Valenta, Lukáš Bauer, Katka Neumannová, Jakub Janda, Šárka Záhrobská/Strachová, Eva Samková nebo Ester Ledecká ukazují, jakou může mít náš svaz sílu. My musíme těmto lidem a jim podobným vytvořit takové podmínky, aby mohli náš svaz a stát reprezentovat i v budoucnu, a to bude běh na dlouhou trať.

Naše hory pro sportovní lyžování nestačí, často se musí trénovat v zahraničí, což je finančně náročné. Jsou finance to, co můžete ve své funkci nějakým způsobem ovlivnit?

Je to dáno hlavně přírodou, naše hory jsou malé a nízké, naše lyžařská střediska jsou neporovnatelná. To vidí každý, kdo byl alespoň jednou lyžovat v Alpách. Přesto jsme schopni vychovávat špičkové lyžaře. Od určitého věku (cca 10 let) jsou tréninky v Alpách na ledovcích nezbytné, což již tak drahý sport dále zdražuje. Svaz lyžařů ze svého rozpočtu financuje pouze republikové výběry žáků, juniorů a dospělých a mimo to může podporovat několik nejlepších žákovských klubů v rámci ČR. Z toho vyplývá, že na financování běžné činnosti malého klubu, jako je náš Ski klub Kralupy, nebude mít moje, byť třeba i úspěšné, vykonávání mé funkce bohužel žádný vliv. Zde musím poděkovat Městu Kralupy, jehož příspěvky nám významně pomáhají v zajištění sportovní činnosti našeho klubu. A zbytek je na rodičích a ojedinělých sponzorech.

Jak vychovat malého sportovce, aby se mohl třeba jednou stát tím velkým?

Malé děti je potřeba vést k lyžování a ke sportu obecně, jde o vhodný způsob trávení volného času, který navíc dětem pomáhá v jejich osobnostním rozvoji. Sport nelze dělat zpočátku jen proto, že to je způsob, jak se proslavit, prosadit a třeba si i vydělat, což beztak v lyžování prakticky nejde. Jestli to dítěti půjde a bude mít zájem a schopnosti, pak z toho třeba může vzejít i vrcholové sportování, ale plánovat to prioritně je nesmysl.

Vím, o čem mluvím, můj starší syn je členem českého B-týmu mužů, na celostátním žebříčku se pohybuje v několika disciplínách kolem pátého místa, ale nikdy jsme lyžování nedělali jen proto, aby syn vrcholově lyžoval. To přišlo časem tak nějak samo a přirozeně.

Alpské lyžování je specifický sport. Je to drahý sport, jakkoli se to snažíme kralupským dětem v našem Ski klubu maximálně zlevňovat. Vyžaduje to spoustu času mimo domov – v zimě minimálně každý víkend, je to de facto sport pro celou rodinu, která musí se Ski klubem spolupracovat a trenérům s dětmi pomáhat.

Na malé lyžaře to klade velké nároky – učí se disciplíně, samostatnému fungování, rozhodování v reálném čase, odpovědnosti za sebe i za tým, musí snášet spoustu nepohodlí. Tohle vše se jim ale bude v dospělém životě hodit víc než dost.

Pokud se však na tuhle cestu vydají, poskytne to dítěti i rodičům neskutečné zážitky, spoustu společně stráveného času v krásném přírodním prostředí, spoustu cestování po Čechách a později třeba i po zahraničí. Po dětech se chce v podstatě jediné, aby ten sport chtěly dělat a byly ochotny pro to něco udělat, to je naprosto klíčové. Pak je jen na rodičích a na klubu, abychom jim k tomu poskytli podmínky.

Autor:admin