Letošní velikonoce slibovaly slunečné počasí, byla by škoda zůstat doma, čtyři dny volna chtělo nějak využít, tak jsme se vydali k sousedům…
Sklářská Poreba, horské městečko na polské straně Krkonoš, množství krásných procházek po skalních vyhlídkách a nespočet horských túr. To bylo ono! Byla jsem unešena, proč jsme tu nebyli již dříve?
První den jsme vystoupali nekonečný kopec s příznačným názvem Vysoky kameň, na jeho vrcholku stála kromě rozhledny i sympatická kamenná stavba, která byla v mapě označena šálkem kávy. Strmý výstup si žádal sakra odměnu… Rázem jsme se ocitli v útrobách středověké krčmy, které dominovala kachlová kamna. O co byl výběr občerstvení skromnější, o to byla atmosféra místa působivější. Manžel, znalec piva, si nemohl nevšimnout, že hostinský nabízí zlatavý mok s názvem kopce, na kterém se právě nacházíme, nemohl tedy jinak… Pivo bylo, překvapivě, dobré, žádná rychlokvaška, kterou nabízí v přímořských oblastech… Když si na etiketě láhve přečetl, že výrobce produkuje dole ve městě, jeho nadšení z prodlouženého víkendu ještě stouplo…
A skutečně, byl tam, druhý den při návštěvě centa Poreby, si ho našel… Byl čas oběda. A kam jinam zajít na tradiční polské jídlo než do pivovaru, tam se obvykle dobře vaří. Jeho interiér byl také příjemně stylový. Když přišla bodrá hostinská, manžel objednal „duže“, přece nebude pít malé, když je to kus chlapa, navíc po turistickém výkonu. Když se servírka vrátila, koukali jsme všichni. „Duže“ nebyl klasický půllitr jako u nás, ale tuplák. No, v tom vedru, tam zasyčelo stejně rychle…
Ledva jsme dojedli, z pivovaru nás vyhodili! A to jsme tam ani neprováděli žádné nepřístojnosti. Jen jim spadl systém a nemohli přijímat další objednávky. Takový pech, moje drahá polovička si nestihla objednat degustační sadu… To bylo velké mrzení.
No, když nás vyhodili dveřmi, vlezli jsme tam oknem… O hodinu později už systém jel na plné obrátky, tak jsme se my, holky, vrátily na dezert, a taťka na svoji ochutnávku speciálů. Vše bylo špičkové, polští bratři umí, tady určitě.
Třetí den se nemohl obejít bez dárků domů, pár piv z místní pivotéky nemohlo chybět…
Týden po návratu jsme si s dcerou užily Polsko ještě jednou. Při návratu ze zahrady mě málem klepla pepka. Po otevření francouzských dveří pivní smrad, že by jeden pad. Střepy všude. Uprostřed místnosti zlatavá kaluž a v ní hrdlo láhve… Nad spouští dcera. Notně nešťastná. V mých očích hromy a blesky…
„Cos dělala?“. „Nic, jen jsem otevřela ledničku…“ Pivo bylo uložené v horní polici. Zřítilo se na podlahu z dvoumetrové výšky, takže likvidace havárie slibovala dlouhé lokte. Vzhledem k bosonohému pohybu po bytu (také čtyřnohých chlupáčů), bylo třeba odstranit následky chmelové nehody do nejmenších detailů… V neposlední řadě i kvůli majiteli pšeničného pokladu, který nebyl svědkem karambolu.
Týden po katastrofě však robot při luxování odněkud vyštrachal ještě jeden zapomenutý hnědý střep, mizera jeden práskačskej. Manžel nechápal… „Zřítil se Vysoky kameň, naštěstí (nebo naneštěstí, záleží na úhlu pohledu) jen v našem obýváku…“
Andrea Jůnová
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
REDAKCE: tel. č. 
