Musíme dělat, abychom byli…

Babičko, vyprávěj…

Setkat se s ní je jako obejmout slunce – tak velkou energii a dobrosrdečnost kolem sebe vyzařuje. Přestože nedávno oslavila neuvěřitelných 95 let, stále si sama vaří – její palačinky jsou bezkonkurenční. Má pohled na svět plný nadhledu a vřelosti, její smích je velmi nakažlivý. V rozhovoru se s námi podělila nejen o své vzpomínky, ale i o recept na dlouhověkost. Nechte se inspirovat příběhem ženy, která dokazuje, že věk je jen číslo.

Medailonek:
Věra Schottenová, občanka Kralup, 95 let. Bývalá Sokolka, organizátorka turistických, lyžařských, plaveckých zájezdů.

Narodila se sokolským rodičům v Praze 18. 3. 1930. Do 5 let žila v Horoměřicích, v roce 1935 odešli do Slaného, kde tatínek pracoval pro firmu Singer – šicí stroje, potom žila v Praze (13 let), v Kralupech je od roku 1960 dosud.

Paní Schottenová, jak vzpomínáte na svoje dětství?
Na dětství vzpomínám s láskou, i když bylo ovlivněno mnoha nepříjemnými dějinnými událostmi. Prožila jsem jej v nedalekém Slaném. Tatínek se staral o chod tamějšího krámku se šicími stroji Singer, maminka mu pomáhala.

Nikdy nezapomenu na to, jak kolem našeho domu jezdil na úřad prezident Masaryk, s dalšími dětmi jsme běhávali vedle jeho kočáru taženého párem bílých koní, on se na nás usmíval a mával nám.

Pak přišla válka. Tatínek byl v odboji (v jednotě protifašistických bojovníků). V našem obchodě probíhala i tajná setkání odbojářů, jako malá jsem tam vyslechla ledacos, i to, co pro moje dětské uši nebylo… Zato jsem uměla šít na stroji jako nikdy jiný. Učitelky ve škole mi říkali „malá Singrovka“, uměla jsem mašinku ovládat lépe než ony.
Když jsme u té školy. Od 3. třídy jsem měla němčinu, ale z donucení v rámci nacistických opatření v Protektorátu Čech a Moravy. Když jsme měli na suplování hodného učitele, místo jazyka s námi dělal hádanky, kladl nám pak na srdce: „Ne abyste to někde řekli…“

Vnímala jsem i dramatický vývoj událostí okolo Jaroslava Pály, starosty města Slaného a zakladatele elektrotechnické firmy Palaba, který byl po skončení druhé světové války obviněn z podílu na vyhlazení Lidic nacisty v roce 1942 a odsouzen k doživotnímu vězení*.

22. března si naše město připomnělo 80. výročí náletu, co vám z této doby utkvělo v paměti?
Vysoký dům, ve kterém jsme ve Slaném bydleli, měl ve střeše vikýř, s holkami ze třídy jsme chodívaly na půdu, vlezly do vikýře a sledovaly zahraniční letadla. Takto jsme viděly i ta, která v březnu 45. roku bombardovala Kralupy… Letěla ve formacích, zanedlouho jsme slyšely dunění, nebylo daleko, od lidí jsme se pak dozvěděly, že to bylo v Kralupech…
Stejný scénář mělo i únorové bombardování Drážďan. Obloha byla v noci rudá, barva se nesla jako polární záře, i přes tu dálku byly slyšet rány…
A když jsme u těch bomb, na vlastní kůži jsem zažila letecké útoky na dráze, kdy spojenci likvidovali lokomotivy, jelikož železnice byla klíčová pro logistiku Wehrmachtu, od tohoto zážitku jsem pak jezdila už jen za tmy, to byl klid zbraní.

Vybavíte si i radostnější dobu – osvobození ve 45.?
Ano, konec války jsem prožila ještě ve Slaném, byla jsem s maminkou schovaná ve sklepě, měla jsem ustláno v neckách na uhlí. Abychom věděly, co se venku děje, vždy někdo na moment vylezl. Ten den vykoukla ze dveří naše sousedka, kde ji zaskočili Němci s „pancéřovou pěstí“. Umluvila je, aby od našeho domu odešli… Byla původem z pohraničí, tak uměla dobře německy. Do sklepa se vrátila bledá hrůzou… Ten den už Němci věděli, že přes nás jdou Rusáci, že padl Berlín. Možná měli větší strach než my… Zanedlouho jsme se dozvěděly, že jsou Rusové za městem, že se kvapem blíží. Z ulice do ulice se ta radostná zpráva rychle šířila, následovalo jejich vítání…

Co poválečné období?
Po skončení války přišla další rána osudu, vypukla epidemie břišního tyfu, i já s rodiči jsem ho chytila. Tou dobou jsem měla nastoupit na odbornou školu pro ženská povolání do Kladna. Kvůli nemoci to však nebylo možné. Přišly vysoké horečky, blouznění, utíkala jsem v mrákotách z postele, maminka mě musela na lůžku držet, aby se mi nic nestalo… Do školy jsem šla s tříměsíčním zpožděním.

Na svůj věk vůbec nevypadáte, jaký je váš recept na pevné zdraví?
Pohyb. Od malinka jsem byla v Sokole, ve 48. roce jsem se účastnila sletu. Ty pak vystřídaly spartakiády. Vzpomínám si, jak nás 2x 12 tisíc žen cvičilo Mou vlast, to byla srdcová záležitost.
Sport jsem milovala, v Praze jsem chodila cvičit a plavat do Axy, tam jsem žila 13 let. Seznámili jsme se tam s mým mužem. Jezdili jsme stejnou tramvají. Pohled dal pohled, slovo dalo slovo. Vzali jsme se. Jednou jsem takhle na trase do práce vyslechla rozhovor dvou lidí, že se v Kralupech dostavuje Kaučuk. Manžel byl strojař, dostal sem umístěnku a k ní byt. To byla naše cesta do Kralup. Brzo poté se narodil syn Martin. Když ho hlídal manžel, opět jsem si mohla jít zacvičit. Od 64. roku jsem chodila do kralupského Sokola, náčelnice Anička Lipšová nám zařídila cvičení s hudbou, to bylo velmi oblíbené. Hrál nám pan Hudec, po něm pan Hrubeš, který dodnes působí v televizi. Také jsem cvičila v tělocvičně v Lobečku, kde je dnes judo. Ráda jsem jezdila i na kole, věnovala se turistice. V rámci KČT jsem byla u zrodu Do Okoře bez oře (to se psal rok 1973). Založili jsme pochod a šli jej, start byl na Sokolišti. Logo s rytířem vymyslel prapůvodní ředitel gymnázia. Pak jsme ještě uspořádali akci „Do Prahy rovnou za nosem“, ale jelikož nebyla v té době kloudná stezka do Prahy, šlo se jen pár ročníků, tradice se neudržela.
S aktivním sportem jsem skončila v 85 letech. Vlastně – když o tom tak přemýšlím – celý můj osobní i náš rodinný život byl zasvěcen pohybu. Kromě sportu jsme se věnovali práci na zahrádce, kterou jsme měli v Lutovníku 30 let. Pěstovali jsme si tam zeleninu, brambory… Dodnes si s chutí uvařím.

Jak si udržujete bystrou mysl?
To jde samo. Ráda luštím křížovky, pořád píšu, čtu, ale zrak a sluch se mi už horší… Řekla bych, že mám dlouhověkost trochu i v genech, babička se dožila 90 let. Také se často směji, člověk při tom zapojí všechny svaly. Humor působí blahodárně i na psychiku. Moje maminka mi vždy kladla na srdce: „Život musíš vesele brát. Vesele jdi z postele. Vesele jdi spát.“ Tkví v tom velká moudrost. Rovněž udržuji dobré přátelské vztahy.

Prý si opravujete drobná zařízení, to zní zajímavě, co si pod tím mám představit?
Když mi nesplachuje záchod, nebo mi protéká, tak si ho dokážu opravit. Také když mi upadne opěradlo od židle. Než bych čekala na nějakého opraváře, tak si to zařídím sama. Dřív jsem si i vymalovala byt, natřela zárubně…

Vím, že jste jezdila s dětmi zaměstnanců Barev a laků na hory jako instruktorka, ptají se na vás a nechávají pozdravovat…
Ano, byla jsem lyžařka tělem i duší, udělala jsem si i zkoušky, byli jsme taková lyžařská rodina. V Barvách měli podnikovou chatu. Jezdily tam děti na jarní a letní prázdniny, organizoval se pro ně lyžařský výcvik. Já i mí svěřenci na to máme krásné vzpomínky, jezdilo se do roku 1989.

S jakou emocí vzpomínáte na zaměstnání v Barvách?
Nejdříve jsem tam šla jen na brigádu, když mi skončila a procházela jsem vrátnicí naposled, hlídač mi řekl: „Jéžiš, taková ženská odsud nesmí odejít.“ Tak zavolal na oddělení práce a mezd. Tam mi nabídli místo v prádelně, že bych šila, opravovala oděvy pro laboratoře atd. Syn byl malý, potřebovala jsem zaměstnání bez nočních směn, tak jsem tam nakonec zůstala neuvěřitelných 20 let. Měla jsem tam milou kolegyni Boženku, dobře jsme tam spolu vycházely, povídaly si, žertovaly.

Co je vám v současné době největším potěšením?
Mám vnučku Zuzanku, ta mi dělá velkou radost. Přišla jsem totiž o syna, tak mi po něm zbyla alespoň ona. Za ni jsem osudu moc vděčná, že jsem mohla zažít její dětství i dospívání. Učila jsem ji na lyžích, byly jsme spolu u moře. Také jsme se hodně nasmály, říkávala: „Pusť bábě televizi a je hned tuhá.“ Na to si často vzpomenu a je mi hned veseleji, byla to taková malá rozumbrada… Nicméně před obrazovkou usínám stále, na tom se nic nezměnilo. Musím se snažit, abych byla co nejdéle soběstačná… Jak říkal Werich: „Musíme dělat, abychom byli.“
Vážím si i dobrých rodinných vztahů. Pomáhá mi bývalá manželka mého syna, která bydlí nedaleko. Také jsem v kontaktu s jeho druhou ženou, vnuččinou maminkou, vzájemně se podporujeme.
Nesmím zapomenout ani na své milé kamarádky a pečovatelky z DPSky, se všemi moc ráda klábosím…

Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová

*/pozn. redakce: Po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 nacisté hledali spojení mezi atentátníky a obyvateli Protektorátu. Do hledáčku zájmu se dostal i Jaroslav Pála, když mu jeho zaměstnanec předal kontroverzní dopis určený pro Annu Maruščákovou, která byla zaměstnána v jeho továrně. Pála tento dopis předal četníkům, kteří jej následně postoupili gestapu. Tento dopis byl interpretován jako důkaz spojení mezi atentátníky a obyvateli Lidic, což vedlo k tragickému vyhlazení obce.
Po válce byl Pála obviněn z kolaborace a z toho, že jeho jednání vedlo k vypálení Lidic. V roce 1947 byl odsouzen k doživotnímu vězení. Historikové však poukazují na to, že Pála nemohl předvídat, jaké důsledky bude mít předání dopisu, a že neexistují důkazy o jeho úmyslné spolupráci s gestapem.
Průmyslníkova role v případu tak mohla být zcela neúmyslná, dost možná byl obětí poválečných represí. Jeho odsouzení mohlo být výsledkem politické atmosféry té doby, která hledala viníky mezi domácími obyvateli.
Ať byl viníkem neštěstí či obětí politiky, nedá se mu upřít to, že byl významnou osobností československého průmyslu./

Poděkování paní Lázňovské za propojení s paní Schottenovou.

Zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/a-prece-ma-draha-milovana-dcerusko-trpel-jsem-nevinne-byl-jaroslav-pala-8857071
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ — Jan Werich

Zdroj: https://citaty.net/citaty/24323-jan-werich-kdyz-uz-clovek-jednou-je-tak-ma-koukat-aby-byl-a/