Před nedávnem jsme rozšířili řady naší smečky o dalšího čtyřnohého chlupáče. Je to dílo čertovo, nedá ničemu pokoj. A abychom se za pár měsíců nedivili, že máme doma o několik dalších klubíček víc, objednali jsme naši kočičí slečnu na zákrok. Vše proběhlo hladce, týž den večer už lítala po skřínkách a gauči, jakoby na žádné operaci ani nebyla. Trápila staršího a většího kocoura, jako by se nechumelilo. Dokonce si ležela na zašité ráně. Nevěřícně jsem zírala, ale přitom byla ráda, že ji nic nebolí…
Po čase bylo třeba jet na stehy, s jejím temperamentem a x pokusy o vyškubání nití hned po zákroku jsem se divila, že vůbec bylo co vytahovat… Manžel jel s námi, jeden musel řídit, druhý vystresované mládě utěšovat.
Pobyt v čekárně byl nekonečný, malá strachy ani nedutala. No, konečně! Jsme na řadě! Na vyšetřovací stůl jsme ji (skoro) tahali heverem, půl těla měla venku, ale zadními běhy udělala roznožku a zapřela se o boky přepravky tak, že ji skrz dvířka vůbec nešlo vytáhnout, chudinku…
Povedlo se! Pan veterinář kontroloval ránu… Manžel začal červenat. Významně na mě koukal. Myslela jsem, že mi chce něco naznačit… No, jo, vlastně, mám se zeptat… Mezitím se však začal dusit, jak držel výbuch kašle. Celej rudej a uslzenej vyběhl z ordinace. Ani se nerozloučil. Lidé z čekárny nechápali. Asi si mysleli, že jsme kočku nechali uspat a on to nerozdýchal… Já spěšně cpala číču zpět do přepravky a platila úkon. Čekárnou jsem proletěla i já s bednou hledajíc svého chotě. Ten nikde. Našla jsem ho venku. V ordinaci ho něco dráždilo. Asi alergie na nějaké zvíře.
Pobavili jsme všechny přítomné a mohli jsme jet domů…
Andrea Jůnová
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
REDAKCE: tel. č. 
