Meziválečné Kralupy prožívaly bouřlivé období, neboť se po vyhlášení Československa postupně měnily z větší obce plné továren ve skutečné okresní město. Jejich rozvoj se nesl ve znamení kulturního a společenského rozkvětu, na druhou stranu ale muselo mladé město čelit řadě problémů. Mezi ně patřila i sociální nerovnost, stejně jako špatně dostupné bydlení, s nímž se Kralupáci potýkali podobně jako nyní i za první republiky.
Bytová otázka byla v letech 1918–1938 upravena celou řadou právních předpisů, jež měly za cíl chránit nájemníky. Dále byly již v roce 1919 vydány hned dva zákony na podporu stavebního ruchu, přesto však nedostatek bytů jak pro dělníky, tak i pro běžné občany, trápil většinu českých měst včetně Kralup. Na jedné straně tak v centru Dolního Povltaví vyrůstaly nové čtvrti v podobě zahradních sídlišť, jako byl Spořilov v Lobečku, na straně druhé ovšem vznikly i chudinské čtvrti známé jako „Nouzov“ u lobečské pískovny či nad Lobčí, kde živořili sociálně slabší obyvatelé v chatrčích postavených ze všeho, co se jim podařilo najít.
Přepychové vily i nuzné dělnické chatrče
Vzhledem k tomu, že azyl nemajetným či chudým lidem, kteří neměli střechu nad hlavou, musela poskytovat právě jejich domovská obec, podílelo se na výstavbě těchto kolonií po válce také město. Situace v nich, daná zejména kumulací většího množství osob na malé ploše, bez patřičného hygienického zázemí či pitné vody, se ovšem rychle zhoršovala, potíže musela řešit zdravotní komise, a tak se od další výstavby nouzových kolonií záhy upustilo. Bytovou otázkou se dále zabývala samospráva také v roce 1921, kdy si město zapůjčilo 1 300 000 korun na výstavbu tří obytných domů nájemních v Kralupech a jednoho v Lobečku. O rok později pak nařídila stavbu dalších čtyř domů městská správní komise. Toto opatření mělo vést ke zlepšení bytové situace a ke snížení poválečné nezaměstnanosti, neboť díky podpoře stavebního ruchu získala alespoň část bezprizorních občanů práci. Vedle domů obecních, kterých se nakonec do roku 1938 podařilo postavit celkem jedenáct, ovšem vznikaly i domy živnostenské a železničářské, přičemž bytovou nouzi svých zaměstnanců řešily také některé z kralupských podniků. Jedním z nich byl Lučební závod Jana Jordana, jenž v letech 1872–1925 postavil pro své dělníky celkem sedm obytných domů. Každý z nich se skládal z kuchyňky, pokoje a předsíně, dále byla nájemníkům k dispozici ještě půda a sklep.
Na chudé se skládali živnostníci a spolky
Vedle zajištění bydlení se obec dále musela soustředit na péči o staré, chudé či jinak sociálně znevýhodněné občany. Těm, kteří se ocitli ve vážné životní situaci, přidělovalo městské zastupitelstvo na základě šetření sociální komise dočasnou nebo stálou chudinskou podporu. Například v roce 1919 pečovalo město o 28 chudých, mezi které rozdělilo 2 504 korun podpory. O sedm let později bylo již v Kralupech evidováno 84 chudých, kteří dostávali sto korun na měsíc. Vedle těchto pravidelných příspěvků se mohli nemajetní občané těšit ještě na určitá přilepšení, a to třeba v rámci významných svátků. Například v roce 1924 proběhla řada akcí pořádaných spolkem dobrovolných hasičů, ochotnickým spolkem Tyl nebo Sokolem, dále bylo projektováno několik filmů v bio Sokol, přičemž výtěžek z nich ve výši 2 331 korun byl věnován ve prospěch vánoční nadílky pro místní chudé. V témže roce byl navíc zřízen fond pro zamezení žebroty, do něhož přispívali kralupští živnostníci 20 Kč ročně, za což obdrželi cedulku s nápisem „Přispívá na místní chudé,“ jež si mohli vyvěsit do obchodu. Někdy ovšem vedle podpory přišla na řadu také represe. Například se žebrotou občas bojovala samospráva tím způsobem, že práceschopní žebráci byli na tři dni zatčeni, a museli zametat ulice, teprve poté byli propuštěni na svobodu. Vedle toho se město snažilo zajistit nezaměstnaným živobytí, a to především různými stavebními pracemi. Toto opatření přineslo své ovoce v době krize ve 30. letech, o čemž ale bude ještě řeč v jednom z následujících článků.
Kde se měla nacházet kralupská nemocnice?
Velká pozornost musela být dále věnována sirotkům a chudým dětem. V Kralupech se již od 2. pol. 19. století nacházela dívčí ochraňovna v Lobči, jež pečovala především o dívky, jež se o sebe nedokázaly z nějakého důvodu postarat. Příspěvek obce za umístění takové dívky do tohoto zařízení činil například v roce 1924 v průměru 80 korun měsíčně. Významnou událostí se v tomto ohledu stalo otevření Domu sociální péče v Kralupech. Toto zařízení mělo již od samého počátku za úkol starat se o bezprizorní děti a mladé lidi, přičemž tuto úlohu plní de facto dodnes. Dále Kralupy pečovaly také o nemajetné staré občany, kteří mohli být na svou žádost, po schválení zastupitelstvem města, umístěni do okresního chorobince ve Velvarech.
V neposlední řadě je nutné se v rámci sociálních věcí krátce zmínit o zdravotní péči v Kralupech. Přímo ve městě působili ve dvacátých letech čtyři praktičtí lékaři, dále se tu nacházela liga proti tuberkulóze a poradna pro matky a kojence, ovšem to nejdůležitější, tedy nemocnice, k dispozici nebylo. Město přitom o její výstavbu mělo velký zájem a zastupitelstvo pro tento záměr uvolnilo pozemek v blízkosti dvora Strachova. Nakonec se však na vládní úrovni přišlo s plánem, aby se místo zakládání nových nemocnic rozšiřovaly ty stávající a Kralupy se tak vlastní nemocnice nakonec dočkaly až ve 2. pol. 20. století.
Jan Bartoš
REDAKCE: tel. č. 
