Jan Hrušovský, vedoucí Kralupy TV: Televizi musíme modernizovat

„Budu se snažit lidem více přiblížit identitu televize, aby věděli, co od ní mohou čekat a proč je pro ně užitečná,“ představuje inovativní přístup ke kralupskému televiznímu zpravodajství její nový šéf Jan Hrušovský. Za kamerou, ve střižně a celkově ve zpravodajství se pohybuje již dlouhou řádku let. I přes svůj nízký věk nasbíral bohaté zkušenosti, jež nyní promítne do tvorby reportáží pro Kralupy TV, zj. po boku jeho předchůdce Zbyňka Krátkého, ve školní „dílně“ Romana Bradáče i za hranicemi města v lokálním médiu TV Praha. Již po dvou měsíčním působení v čele Kralupy TV z reportáží na diváky dýchá jeho nový přístup. (Pozn. red. Kralupy TV řídí od 1. května 2020.)

Je mi potěšením, že si v tomto čísle Zpravodaje mohu popovídat s dlouholetým kolegou. Jak dlouho se vlastně věnuješ natáčení?

Videotvorbě se věnuji přibližně 16 let, profesionálně práci kameramana a střihače dělám jedenáctým rokem. Začínal jsem tady v Kralupech v KTZ a ve větší nebo menší míře tu natáčím dodnes. Věřím, že právě nepřetržitá zkušenost a zážitky, jež jsem za tu dobu nasbíral, zvyšují moje předpoklady, abych televizi vedl dobře.Natáčením jsem se bavil už jako žák ZŠ Třebízského. Točili jsme se spolužáky různé školní besídky, závěrečné akademie nebo Notu D. Tenkrát se mi dostalo do ruky DVD z koncertu Zuzany Štarkové. Byl to vícekamerový záznam, který natočil Zbyněk Krátký. Dost mě to překvapilo a inspirovalo. Začal jsem jeho práci napodobovat. Líbil se mi střih i to, že obraz ze všech kamer vypadal stejně. Vyladit barvy, to tehdy byla v malých produkcích docela věda. Působilo to opravdu moc pěkně, na to že se jednalo pouze o vzpomínkový záznam. Netrvalo dlouho a něco z naší školácké tvorby jsem se mu pokusil vnutit do zpráv. Takhle jsem se s ním seznámil a později se dostal do místní televize.

Jak se za ty roky proměnila tvá tvorba?

Moji tvorbu ovlivnily tři zásadní momenty. Poprvé v roce 2009, když jsem začal točit pro Zbyňka Krátkého. Televize tehdy měla tah na branku a stál za ní nadšený a sehra-ný tým. Každý člen redakce v něm hrál svou přesnou roli – alespoň tak to na mě jako na nováčka působilo. Pan Krátký tehdy nakoupil drahou kamerovou techniku, chystal se přejít ze starého formátu 4:3 na HD rozlišení a měl ambice pustit se do nových a kreativních projektů. Z toho vyplývaly i nároky, jež na mě kladl a nekonečné konzultace nad tím, co jsem natočil. Ale strašně se mi to líbilo. Snažil se (po kamerové a střihové stránce) dohánět Českou televizi. Měl všechno přesně okoukané a našprtané a své poznatky se mi snažil předávat. Ze začátku jsem reportáže pouze natáčel a materiál odevzdával ke zpracování (což je mimochodem běžný postup v celoplošných televizích). Natáčel jsem tehdy na záznamovou jednotku, kam se záběry ukládaly do jednotlivých klipů. Smazat se ale daly jen v počítači. Několikrát jsem záběry odevzdával i na kazetě – tam už to nešlo vůbec. Takže se do rukou pana Krátkého dostala spousta materiálu, na který jsem opravdu nebyl pyšný. Musel jsem se na place hodně snažit. Byl jsem vždycky do poslední chvíle, než reportáž vyšla, nervózní, jestli nepoužije něco, za co bych se mohl stydět. Ve zpravodajství jde totiž především o obsah záběru, ne o to, jak je natočený. Právě to mne motivovalo se zlepšovat. Druhým momentem bylo studium na Vyšší odborné škole publicistiky. Hodiny zpravodajství s Martinem Kézrem a praktické dílny s bývalým šéfem ČT24, Romanem Bradáčem.

Díky nim jsem pochopil, v čem spočívá práce redaktora a co přesně se v týmové spolupráci od kameramana čeká. Hlavně jsem začal záběry více vnímat jako nějakou konkrétní informaci, přemýšlet nad tím, jak je správně použít, a hlavně se obecně více zajímat o obsah a psaní reportáží a scénářů. Hodně mi pomohly i skupinové projekty, kde jsme tvořili ve velkém týmu publicistické reportáže. Hlavně lidé, s kterými jsem se na škole setkal a kteří často měli absolutně odlišný názor na věc než já a neústupně se ho snažili prosazovat, stejně jako já. Během spolupráce to bylo peklo, zpětně mě to ale neskutečně obohatilo a posunulo dál. Paradoxně mě škola do velké míry naučila jít trochu proti proudu, systematicky porušovat pravidla kamery, experimentovat a pokusit se něco udělat i bez příslibu zaručeného výsledku. Protože to je přesně to, co projekty skutečně posouvá kupředu. Za třetí zásadní moment považuji dobu, kdy jsem za pana Krátkého přechodně vedl kralupskou televizi. Byla to nová výzva! Už nešlo jen o zábavu, mimoškolní aktivitu, ze které se dá kdykoli vyvlíknout. Musel jsem ze sebe vydat daleko víc a naučit se jet na plné obrátky. Byla to práce, kterou jsem měl ve svých rukou jen já sám. Pochopil jsem, že na profesionalitě je závislá budoucnost celého projektu i úsilí ostatních lidí. Náročné to bylo i v tom, že jsem si musel i přes tíhu povinností zachovat energii pro trochu toho punku, což mě naučili na škole.

V čem je práce kameramana a zároveň střihače zajímavá?

Nejzajímavější je na tom to, že si na ni neustále nacházíš něco nového, co tě fascinuje. V každé etapě mého života to bylo něco jiného. Úplně původně to byl jednoduchý úžas nad tím, že kamerou něco zachytíš a zvěčníš. Třeba i v reálném čase. Takové okno do minulosti. Pak mě začalo bavit, umět zaznamenaný děj zprostředkovat tak, aby z toho divák měl třeba ještě silnější prožitek, než kdyby byl na místě. Například jen tím, že se občas něco vystřihne, občas něco přidá nebo zvolí vhodné úhly záběru. Pak jsem začal přemýšlet nad tím, co všechno je vůbec možné se záběry udělat. Dá se říct, že každý záběr má nějaký příběh. Dejme tomu, že záběr je slovo a celé video je věta. Pokud přeházíme slova ve větě, může to znít nesmyslně, třeba i směšně. Nebo z toho může být jiná smysluplná věta, která ale říká něco, co s originálem nemá vůbec nic společného. V některých případech to může být i protiklad. Úplně stejné je to u střihu, když střihač volí, jak záběry seřadí. A natáčení to je zas jako volba slovní zásoby. Právě na to si člověk musí dávat velký pozor, když dělá zpravodajství. Je to v určitých momentech hodně zodpovědná práce.Na to by měli pamatovat i diváci, když sledují jakýkoli mediální obsah, z kterého čerpají informace. Vnímat především jednotlivé střípky, nikoli jejich posloupnost. Ale, abych byl také trochu pozitivní, lákavé je také sledovat a nechat se překvapit, jaký ohlas video ve veřejném prostoru má. Stejně tak je pěkné vědět, že video pomohlo dobré věci, někoho vzdělalo a předalo mu informaci, která pro ně bude třeba velmi důležitá. Obecně je hezké vědět, že video má jakýkoli vliv.

Za ty roky působení v KTZ se tvá práce postupně zdokonalovala, tříbila, usměrňovala. Díky získaným zkušenostem jsi nastoupil do čela Kralupské TV, jaké jsou tvé vize do budoucnosti?

V první řadě bychom měli televizi přizpůsobit cílové skupině, která je ve větší míře aktivní na internetu a současně má o zprávy z města zájem. Což v našem případě znamená cílovku výrazně omladit. Zároveň použít takový formát, který „neurazí“ minoritní diváky, např. seniory. Výhodou zpravodajství tak, jak nyní funguje, je, že již nejde o ucelené bloky jako v minulos-ti. Natočenou reportáž můžeme jednak zpracovat ihned a vypustit ji do světa téměř okamžitě. Za druhé můžeme každou reportáž dělat v trochu jiném stylu a jinak zacílit.

Tvořit seriózní zpravodajství, i odlehče-nou reportáž o zvířátkách. Každý občan si zaslouží, aby televize reflektovala témata, která zajímají právě jeho. Stále to ale chceme dělat tak, aby všechny natočené reportáže byl schopen dokoukat téměř každý. Každopádně příspěvky budou modernější a dynamičtější. Budeme se na nich snažit „vypíchnout“ vždy to zajímavé a naléhavé. Myslím si, že máme k dispozici velkou zásobu témat, o kterých se doposud natáčelo a na něž se diváci, řečeno s trochou nadsázky, těší. Až nastane ta pravá chvíle, mohou se některá témata šířit opravdu hodně rychle, a tím mohou celý kanál Kralupy TV zpropagovat. Budeme pak schopni například v krizových situacích rychle zprostředkovat občanům zprávy, které jsou důležité pro jejich bezpečí a zdraví.

V tuto chvíli máme za sebou skoro dva měsíce (pozn. red. rozhovor proběhl v polovině června), za tu dobu se povedlo sestavit nový tým, který tvoří jednak srdcaři z Kralup, jež mají k městu vztah, ale také profesionálové z celoplošných médií. Tvoří ho nová zástupkyně vedoucího redakce, Žaneta Svobodová, která má zkušenosti z České televize, Hana Bozděchová, jež v televizi působí skoro 15 let, a pak dvě posily z Prahy. Současné moderátorky Frekvence 1, Žaneta Filípková a Lucka Sinková. Slibuji si od nich, že zpravodajství obohatí o profesionální zkušenosti a nový rukopis. Obě hlavně opravdu skvěle mluví! Žaneta Svobodová zase přináší neotřelá témata týkající se dění na MěÚ. Na úřední záležitosti se dokáže podívat pohledem obyčejného občana a obecně má spoustu kreativních nápadů. To je to, co televizi dosud chybělo. Hanka v minulosti připravovala především studiové rozhovory. V horizontu následujících měsíců by se ale měla divákům představit v novém diskusním pořadu. Hanka je veselá kopa, takže bude mimo jiné přinášet i témata odlehčenějšího charakteru.

Jaké zajeté „nešvary“ v Kralupské televizi bys rád odstranil a naopak, na co je potřeba se zaměřit?

Jeden z mínusů dosavadního zpravodajství bylo to, že hodně přejímal úřednický jazyk, kterému často rozumí jen sami úředníci a redaktor. Právě to by se mělo změnit. V reportážích by měla znít důstojná čeština, ale zároveň taková, jejíž význam chápe opravdu každý. Dalším příkladem nedostatku, který ubíral redakci na síle, byla třeba absence týmové atmosféry, jež vyprchala někdy okolo roku 2014. V týmu poslední dobou nebyl prostor pro komunikaci, sebereflexi redakce a plánování. V rozpočtu na toto doposud nebylo místo. Zpravodaj doteď vždy fungoval na základě vztahu šéfa (kameramana) a redaktora, jenž pro něj pracoval. Rozpočet televize se nyní o něco navýšil. Díky tomu naše práce nekončí jen tím, že něco natočíme, sestříháme a zveřejníme. Teď by spolu měli více komunikovat i redaktoři navzájem, což by mohlo pomoci zvednout kvalitu reportáží. V týmu budeme shromažďovat podněty, analyzovat zpětné vazby od diváků, např. ze sociálních sítí, které teď začínáme rozjíždět. Budu se snažit o to, aby si každý redaktor našel na zpravodajství to, co ho bude bavit. Aby mu televize čas od času přinesla něco nad rámec očekávání, co ho potěší. A naopak, aby i on byl občas ochoten pro televizi udělat něco navíc.

Během tvé kariéry kameramana jsi nasbíral zkušenosti v pražské lokální televizi, promítnou se nějak i do kralupského vysílání?

Ano, a to zásadně. Kdysi jsem šel na TV Praha záměrně. Líbilo se mi, že dovedli zpracovat typická regionální témata stylem celoplošných televizí. A to i v případech, kdy bylo za tématem reportáže minimum informací, někdy skoro nic. Navíc redakční politika byla nastavená tak, aby lidé odevzdali práci maximum a zároveň je těšila. Naučili nás tam práci dělat rychle, vyprodukovali jsme za den dvojnásobek toho, co v ČT. Samozřejmě, že to bylo i tím, že témata byla výrazně jednodušší na zpracování. Zkušenosti z TV Praha bych chtěl promítnout i do fungování Kralupy TV. Koneckonců, některé nové tváře Kralupy TV, které mi v tom pomohou, jsem poznal právě tam. Tento styl, založený na rutině a rychlosti bych rád kombinoval s tím, co jsem se naučil ve škole, kde nás nutili dělat vypiplanou seriózní novinařinu.

Jak by podle tebe mělo vypadat ideální lokální zpravodajství?

Mělo by rychle reagovat na aktuální události, rychle sehnat konkrétní informace, mít v dané lokalitě spolehlivou síť zdrojů a hlavně dodržovat stejná pravidla jako celoplošná média. Usilovat o vyváženost a objektivitu, zohledňovat názor širokého spektra občanů a politických subjektů. Nedělat reklamu konkrétním jednotlivcům. Naopak přinášet informace, jež jsou ve veřejném zájmu. Tedy ty, které jsou důležité, prospěšné a zajímavé pro občany. Aby lokální zpravodajství stoprocentně naplňovalo svůj smysl, musí být ve svém regionu ve shromažďování informací vždy o krok před celoplošnými médii. Není nic trapnějšího, než když ČT vysílá, že se v Kralupech něco děje, a místní televize o tom v tu chvíli nemá ani páru. S trochou nadsázky, dobrá lokální televize se pozná podle toho, že obsah jejích reportáží vykradou ty celoplošné.

Autor:Aleš