Fejeton: Známe se celé věky…

Známe se celé věky…
…je název knihy, kterou mi před pár měsíci doporučila jedna spřízněná duše, kterou jsem potkala zcela nahodile.
I když kniha nesplnila očekávání, která jsem od ní měla, v jejím názvu je schovaná prapodstata mezilidských vztahů. Odkazuje na blízkost našich duší.

I náhodná setkání mají své kouzlo, možná nejsou vůbec náhodná… Taky máte někdy pocit, že s někým konverzujete, jako když se „znáte“ leta, přestože ho vidíte poprvé?
Před několika dny jsme jely s dcerou vlakem na hory, vyšlápnout si Černou Horu v Krkonoších, jen tak, pro dobrý pocit z pohybu, odreagování se od povinností…
Cestou nahoru jsme míjely výletníky, co šli dolů, pozdravy, úsměvy a pár vyměněných vět, na světě bylo hned veseleji. Stejné hobby propojuje…

Když jsme byly skoro dole, upocené, rudé, v nohách převýšení 700 metrů, potkaly jsme starší paní, byla nadšená, že jsme akční, rozpovídala se o životě na horách, zjistily jsme, že nás leccos spojuje, ona má jednu z dcer provdanou tady ve Veltrusích, já zase rodiště v podhůří Krkonoš. Byl to milý mezigenerační rozhovor tří neznámých žen, přesto měl cosi do sebe…
Symbolická třešnička na dortu našeho výletu přišla na zpáteční cestě do Kralup…

Nastoupily jsme do motoráčku… Ze soustředění na nákup on-line jízdenek mě vytrhl dialog. Přes uličku se bavila mladá maminka s jakousi babičkou. Bylo jasné, že nejedou spolu, ale bylo krásné být svědkem toho, jak si k sobě ty dvě postupně nacházely cestu. Mluvily o svém okolí, kde žijí, který domeček mají, co rády dělají, radovaly se z toho, co vše je jim oběma známé… Zanedlouho se do hovoru zapojila i malá dcerka mladé ženy, dívenka neměla ještě ani školkový věk, přesto nádherně mluvila. Její maminka zrovna vyprávěla o tom, že mají v roubence kočičku, které se spolu ujaly. Náhle maminka dcerušku oslovila: „Jak se naše kočička jmenuje?“ Holčička na to: „Miluška.“ A maminka pokračovala: „A proč jí tak říkáme?“ Dívenka: „Protože ji milujeme.“ To už jsem se neubránila slzám dojetí… V odpovědi malého dítěte bylo vše: láska, radost, bezprostřednost, život tady a teď. Její zvonivý hlásek a odzbrojující smích můj zážitek ještě umocnil…

Po pár zastávkách byla žena s dítětem v cíli. Známé se rozloučily s tím, že až kterákoliv půjde okolo domu té druhé, zazvoní…
Mně tím všechny tři zlepšily nejen ten den, na kouzelnou větu malé holčičky si vzpomenu často, zas a znovu mě zahřeje u srdce…
Ne, s naší společností to není tak špatné, jak se píše na všech těch internetech, i cizí lidé si k sobě dokáží najít cestu, jen se nesmí nechat rozdělit kontroverzními tématy, která nám média a politici předhazují.

Stačí vypnout displej a být tady a teď. Osobní kontakt je nenahraditelný… Všichni jsme z jednoho těsta, jedna velká rodina…
Andrea Jůnová

Další fejetony.

Ocenění fejetonů.

Více o autorce.

Autor:KZ