Kamarádi z fotbalu, spojuje je také záliba v boxu a už rok se společně otužují. Milan Pudil (25), Jakub Vydra (28) a Ondřej Pilař (28) chtěli otužování posunout dál a 16. ledna se vydali na Sněžku. Výstup si ale ztížili tím, že šli bez trička a v kraťasech, teplé oblečení si nesli v batohu.
Koho napadlo uspořádat výstup na Sněžku bez triček a jen v kraťasech?
M: Myslím, že výlet vymyslel Kuba. Byla to pro nás výzva, protože se otužujeme už rok a chtěli jsme to posunout zase o něco dál a poznat své tělo.
J: Na Instagramu jsme viděli jednoho kluka, který Sněžku vyšel právě bez trička, a tak jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit taky.
Neodradilo Vás velice chladné počasí? −15 stupňů Celsia a silný vítr, to jsou hodně náročné podmínky…
O: To určitě jsou, ale tyto podmínky panovaly až na vrcholu hory, dole na parkovišti a po tři čtvrtiny cesty panovaly podmínky příznivé. Bylo jasno, teplota okolo −10 stupňů a vítr jen místy. Kdybychom tušili na začátku, co nás čeká na konci, tak bychom se možná rozhodli jinak.
M: Hodně jsme váhali, jestli máme vůbec jet, protože předpověď na ten víkend nebyla vůbec dobrá. Nakonec jsme si řekli, že to zkusíme.
J: V tom adrenalinu vám ani nedochází, jak moc velká zima nahoře je.
Jaká tedy byla cesta?
J: Ze začátku skvělá, počasí docela přálo, všichni jsme byli dobře naladěni a nastavili jsme si dobré tempo, což nás udržovalo v dobré teplotě. Čím víc se blížil vrchol, tím víc lidí jsme potkávali a bohužel jsme museli i místy čekat, než někdo prošel. 2‚5 km před vrcholem (300 výškových metrů) začalo foukat a od té doby to už byl spíš boj.
Co byl pro Vás nejhorší moment cesty?
M: Určitě to, když vidíte, že už jste kousek od vrcholu a prostě jen stojíte ve frontě za ostatními lidmi a fouká do vás studený vítr,
který má –15. Měli jsme cíl na dosah, ale vlastně hrozně daleko. O: Pro mě osobně to taky bylo to, když jsme se blížili k vrcholu a museli jsme zastavit, protože se tvořila fronta. Ten pocit, že nemůžu ani zpět, ani dopředu a jen čekat, až se fronta přede mnou rozhýbe… Obléknout se nebylo možné, protože člověk byl už tak promrzlý a vítr byl silný tak, že jsem se snažil udržet na nohou, abych neupadl, natož si vyndávat věci.
J: Poté, co jsme zdolali vrchol, jsme měli v plánu se obléknout, ale bohužel naše těla byla tak promrzlá, že bychom to bez cizí pomoci nedali. V tu chvíli mi začalo být na omdlení a začala mi být zima, jakou jsem nikdy nezažil.
Co byl naopak nejlepší moment cesty? Kromě toho, že jste Sněžku zdolali.
M: Řekl bych asi to, že zjistíte své limity, poznáte své tělo. Stojíte tváří v tvář zimě. Pro mě osobně to bylo hrozně obohacující. Poznal jsem, jak mi funguje hlava a jakým způsobem jsem nastavený v situacích, které normálně nezažívám.
J: Po cestě jich bylo víc. Někteří lidé se s námi chtěli fotit, někdo nás zase povzbuzoval, někdo se chtěl i přidat.
O: Asi naše zastávky na občerstvení se a když nás kolemjdoucí povzbuzovali a žádali o společné foto. z batohu a oblékat se. Pociťoval jsem takový pocit bezmoci, bylo to pro mě bezpochyby to nejhorší, co jsem za celou cestu prožil.
Měli jste někdy pocit, že už dál nemůžete? Z fyzických sil, kvůli chladu, psychicky?
O: Ta největší krize nastala právě pod vrcholem, kdy jsme museli postupovat velmi pomalu a místy dokonce zastavit. Byli jsme již silně promrzlí, s fyzickými silami problém nenastal. Ale psychicky to v tu chvíli bylo velmi náročné. Hlavou se mi již honily myšlenky, že jsme blízko tomu, aby to skončilo opravdu špatně…
J: Já měl jeden úsek, kdy jsem si říkal, že už to dál nedám. Ale o chladu jsem toho docela dost přečetl a věděl jsem, že když se
začnu soustředit na své tělo a na správné dýchání, že to zase bude dobré. Krizi jsem překonal a šel dál.
M: Já myslím, že fyzická síla byla v pohodě, na to jsem trénovaný byl, ale hodně si s námi pohrávala hlava. Nechci odpovídat tak, že to nikdo jiný nedokáže vyjít, ale my jsme opravdu chytli snad nejhorší počasí, jaké jsme mohli. Krize byla ke konci, kdy začínalo hodně foukat, ale snažil jsem se hlavně soustředit na dýchání a vlastně se postavit zimě tváří v tvář. Z ničeho nic jsem začal pociťovat teplo a dostal jsem se zpět do pohody a mohl jsem jít dál. Takový pocit jsem opravdu nikdy nezažil, bylo to něco neuvěřitelného.
Jaký to byl pocit, když jste Sněžku zdolali?
J: Euforie, že jsme to opravdu zvládli, zjištění, čeho jsou naše těla schopná, to je opravdu neskutečné! Hned po té chvilkové radosti, to už taková sranda nebyla.
M: Říkal jsem si, že jsme udělali něco, co by moc lidí nedokázalo, tím myslím v takovém extrémním počasí. A hlavně jsem myslel na kluky, aby byli zdraví a v pořádku.
O: V tu chvíli jsme řešili spíše, abychom se co nejrychleji vyfotili na památku a oblékli se. Byla opravdu nízká viditelnost, takže nějaké focení s krásným výhledem nepřicházelo v úvahu. Ten hezký pocit, a především úleva, přicházel až v lanovce směrem dolů, a pak večer u společného posezení.
Jak probíhala cesta zpátky, šli jste už oblečení?
J: Ano, zpátky jsme šli již oblečení a z mezizastávky jsme pokračovali dolů lanovkou. Tam jsme popíjeli vítězné šampaňské.
Jsou nějaká pravidla, která jste museli při výstupu v takových podmínkách dodržovat?
M: Na sto procent mít zkušenosti s otužováním. Mít pořád nějaké tempo chůze a dělat kratší zastávky na pití, mít telefon, kdyby se něco stalo. Hlavně také mít nohy, ruce a hlavu v teple, s sebou mít teplé oblečení v batohu a také oblečené kamarády.
Kateřina Horová, redaktorka
REDAKCE: tel. č. 
