JINDŘIŠKA HOLEKOVÁ (✳ 5. 7. 1935 ✝ 19. 1. 2021)
Otec Mag. Pharm. Jiří Káš, matka Doubravka Masnerová-Kášová.
Pradědeček Prokop Jindřich Masner – obchodník a továrník, později trojnásobný starosta města.
Dědeček Prokop Filip Masner – majitel cihelen v Lešanech i Kralupech nad Vltavou, zakladatel kralupského peněžního ústavu, člen městské rady, okresního výboru, člen představenstva Občanské záložny, předseda Národní demokracie, podporoval muzejní činnost a zpracoval podrobně historii kralupského okresu. (Oba jsou čestnými občany města Kralupy nad Vltavou.)
Oba rodiče bohužel Jindřišce odešli velmi brzy. Tatínek jí zemřel, když jí byly pouhé tři roky a její maminka za války utrpěla těžký úraz a zemřela v jejích 12 letech. O Jindřišku se staral dědeček, později Jindřiška o dědečka.
Vystudovala střední zdravotní školu, ale brány vysoké školy jí zůstaly z politických důvodů zavřeny. Jezdila závodně na kole a lyžovala. Ve svých 25 letech se vdala za Mudr. Josefa Holeku, který v Kralupech nad Vltavou působil jako závodní lékař. Prožili spolu krásných 20 let. Bohužel, když bylo paní Holekové 45 let, manžel jí zemřel. Už se nikdy nevdala. „Myslím, že tatínek byl jejím velkým učitelem a inspirací v oblasti zdravotnictví. Ráda jsem jako malá holčička poslouchala jejich debaty, i když se má cesta tímto směrem neubírala,“ vzpomíná dcera Zuzana Štarková. Paní Holeková léta pracovala jako obvodní zdravotní sestra. Po roce 1989 se na 16 let stala zastupitelkou města a 8 let seděla v radě města. 12 let oddávala manželské páry a vítala nové občánky. Dlouhá léta působila jako předsedkyně zdravotní a sociální komise.
Neúnavně se věnovala dobrovolnické práci v Českém červeném kříži, za což obdržela nejednu pamětní medaili. Na svém kontě měla stovky přednášek o první pomoci, i pro děti z kralupských škol. Pomáhala také seniorům. Vedla pro ně např. rehabilitační plavání. Své praktické znalosti uplatnila i při výstavbě dvou domů pro seniory. Byla neúnavnou organizátorkou akcí zdravotnického charakteru, strůjcem různých kulturních akcí pro seniory a chodila přát jubilantům. Za dlouholetou činnost v oblasti zdravotnictví a sociálních věcí, za aktivní přístup v péči o staré občany jí bylo v roce 1997 uděleno čestné občanství. Jindřiška Holeková odešla náhle 19. 1. 2021. Po úspěšné operaci zlomeného krčku se nakazila nemocí covid−19 přímo v nemocnici ve Slaném a její tělo bohužel tento poslední nápor nevydrželo.
PAVEL RYNT, starosta města Kralupy nad Vltavou 1990–2006
Jindřiška byla zastupitelkou několik volebních období. Ráda od občanů sbírala nejrůznější podněty. Obdivoval jsem její snahu vždy vše zařídit a jakýkoli problém okamžitě vyřešit. Snažila se předávat seniorům veškeré zprávy z radnice, ačkoli jsem měl někdy pocit, že už tím někdy lidi trochu unavuje. To už ale patřilo k její pečlivé povaze. Jako jedna z mála zastupitelů často a ráda navštěvovala výstavy pořádané v městském muzeu či v KaSSu. Lidsky jsme si také sedli díky společnému zájmu v hudbě, navštívili jsme nejeden koncert. Jindřiška byla věřící, a když jsem měl několikrát možnost zařídit jí setkání s kardinálem Miloslavem Vlkem, byla opravdu potěšená, že nejvyšší muž církve s ní vede rozhovor. Úsměv na tváři mi vždy vyloudí vzpomínka na to, jak ráda bývala vidět a slyšet. Já jsem ji často předešel, a ať už jsme byli kdekoli a kdykoli, nezapomněl jsem podotknout „a ještě pár slov vám chce říci paní Holeková,“ aniž by se sama o slovo přihlásila. 🙂 Ona z toho měla radost. Moc ráda také lidem přednášela nejrůznější citáty a předávala moudra. Byla rovněž velkou sběratelkou nejrůznějších novinových a magazínových článků, a tak mne často zahrnovala výstřižky o kultuře, politice, hudbě… Stejně tak si našla zábavu ve sbírání ubrousků a cukříků.
VĚRA PAVLŮ, přítelkyně
Paní Jindřišku Holekovou jsem poznala na jaře roku 1974. Drobná, rtuťovitá, stále usměvavá sestřička, která každého pacienta znala jménem, pro každého našla laskavé slovo i radu k uzdravení. Taková byla v ordinaci obvodního lékaře na poliklinice v Lobečku. Přes svoje pracovní vytížení ještě aktivně pracovala v Českém červeném kříži, pomáhala při odběrech krve dobrovolných dárců. Tam mě také přesvědčila, abych se i já zapojila do této organizace. Neúnavně každoročně nabízela žluté kytičky měsíčku lékařského na podporu Českého dne proti rakovině (prevence a léčba rakoviny), zajišťovala přednášky „první pomoci“ pro školy, a tak bych mohla pokračovat. Byla to úžasná žena, která vykonala mnoho dobra, byla pozitivní do svých posledních dní, nadšená pro dobré věci. Velice si považuji toho, že mi nabídla tykání a mohla jsem se počítat mezi její přítelkyně. Nezapomenu na naše společné obědy, posezení na zahradě, oslavu 85. narozenin. I když měla náročnou práci, nevynechávala ani kulturu. Byla stálou posluchačkou koncertů vážné hudby, divadelních představení, výstav v kulturním domě Vltava, v muzeu v našem městě, ale i v Praze. Nebyla jen aktivní ve veřejném životě, ale milovala svoji rodinu. Pyšná byla na dceru. Její velikou radostí bylo, když se jí pro své dvě vnučky podařilo nastřádat z důchodu pár korunek. Taková byla Iška, jako by nestárla. Stále štíhlá, upravená, s milým úsměvem, se svým okouzlujícím drdůlkem, všude jí bylo plno. Jen těžko uvěřit, že už není mezi námi.
MUDr. VLADIMÍR HORÁK, praktický lékař pro dospělé
Na Jindřišku Holekovou budu vzpomínat jako na výbornou, velmi pracovitou a velmi skromnou zdravotní sestru, jež spojila svou profesi s nezištnou trvalou službou občanům města Kralupy nad Vltavou. Osobně jsem ji poznal 1. 7. 1996, kdy jsem nastoupil jako praktický lékař pro dospělé na zdravotní středisko v poliklinice v Kralupech nad Vltavou – Lobečku. Paní Holeková zde již pracovala od vzniku polikliniky v roce 1967, zpočátku s MUDr. Markem a později od roku 1968 dlouhodobě s již zemřelým MUDr. Borovičkou. Po jeho náhlé smrti v prosinci roku 1993 se od roku 1994–1996 střídala v ordinaci externě řada praktických lékařů a v době tohoto chaosu v ordinaci řídila prakticky tuto ordinaci paní Holeková, využívající své rozsáhlé praktické zkušenosti zdravotní sestry, obrovskou píli a pracovitost. Od roku 1996 působila jako zaměstnanec v mé soukromé praxi praktického lékaře. Vydržela v této náročné práci v plném pracovním nasazení až do roku 2002 při plném starobním důchodu a byla velmi oblíbená mezi našimi pacienty, zejména starší generace. Mnohým z nich opravdu výrazně pomohla a svými letitými zkušenostmi mnohým skutečně i zachránila život. Byla velmi trpělivá, odborně zdatná se sociálním cítěním pro celou řadu chronických pacientů. Její práce se jí stala koníčkem a skutečným posláním. Pracovala nezištně, velmi obětavě, se zápalem pro věci občanů Kralupska a byla činná léta i v zastupitelstvu města Kralup za KDU-ČSL. I po odchodu do starobního důchodu se aktivně zajímala o osudy svých pacientů a byla dále aktivní i v důchodovém věku na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou v odboru sociálních věcí, kde měla na starosti agendu práce se starými občany města a obětavě je při jakémkoli výročí jejich narozenin objížděla ve jménu města, říkala tomu práce s jubilanty.
LUCIE MERHOUTOVÁ, přítelkyně
Išinka, Iška, tak ji mnoho lidí v jejím životě oslovovalo, byl člověk, kterého mohu bez jakékoli nadsázky nazvat „Matkou Terezou“. Její pracovní i soukromý život byl naplněn mnoho let pomocí ostatním. Nejen tou profesní pomocí, ale rozdávala také porozumění, mnoho slov plných povzbuzení a uměla naslouchat. Věřila v hodnoty přátelství, lásky, radosti ze života a přála si, aby tyto vztahy byly opravdové a bylo jich co nejvíce v našich životech. Věřím, že mnoho spoluobčanů našeho města souhlasí s tím, co zde ve své krátké vzpomínce vyjadřuji. Sama za sebe jsem ráda, že jsem mohla v pozdějších letech jejího života (kdy již síly ubývají) Išince vrátit alespoň část toho, co ona dávala. S úctou a láskou budu vždy vzpomínat.
BARBORA KOVÁŘOVÁ, ředitelka Charity Kralupy nad Vltavou
Paní Holeková stála u zrodu kralupské charity. Byla zakladatelkou, ale zároveň i mecenáškou. Vždy myslela na druhé a na to, jak jim usnadnit a zpříjemnit život. Pamatuji si, jak nám jeden rok těsně před odjezdem na tábor vypadl zdravotník. V zoufalství jsem se na ni obrátila, zda by s námi jakožto zdravotní sestra nejela. Myslela jsem, že mě odmítne. Měla jistě už pár let po sedmdesátce, kdo by se v takovém věku chtěl dobrovolně vydat s hordou hlučných a nezbedných dětí na čtrnáct dnů do spartánsky vybaveného zázemí tábora! Jenže ona řekla ano a jela s námi. Nejen že nás zachránila před zrušením tábora, ale zároveň byla bezvadná zdravotnice, děti ji milovaly. Taková prostě byla. Neodmítla nikoho v nouzi.
JAN RACEK, ředitel městského muzea
Jindřišku Holekovou jsem znal více než 50 let. Nejprve jako příkladnou zdravotní sestru v obvodě, kam jsem patřil. Po vzniku zdejšího muzea jsem v ní poznal velkého příznivce této instituce. Nebylo to způsobeno pouhým osobním zájmem o naše aktivity, ale snad i její příslušností k Masnerově rodině, jež v dřívějších dobách patřila k velkým muzejním mecenášům. Její dědeček Prokop Filip Masner dlouhá léta muzeum podporoval a krom toho i bádal o místní historii. Jeho vnučka šla v jeho šlépějích a rozšířila muzejní sbírky o předměty ještě dotýkané jejím významným předkem. Její sociální cítění podpořené vírou jí v jistém období zajistilo místo v komunální politice, kde kromě sociální a zdravotní oblasti podporovala i činnosti kulturní. Dovedla se vcítit a pochopit potřeby místních kulturních institucí. Nezapomeneme.
ZUZANA ŠTARKOVÁ: „Snad malá zajímavost, velkým koníčkem bylo sbírání papírových ubrousků z celého světa a také sáčkových cukrů. Myslím, že mám čím sladit do konce života.“
Jindřiška Holeková v jednom ze svých vánočních poselství (rok 1997):
REDAKCE: tel. č. 
