Dita Brezováková, ředitelka domácího HOSPICE TEMPUS: Snažíme se o to, aby hospicové služby mohli využít všichni, kteří je potřebují

Věděli jste, že téměř 80 % Čechů si přeje umírat v domácím prostředí? Smrt je téma, které zcela cíleně vytěsňujeme ze svých hlav. Děsí nás, a proto o ní raději nemluvíme. Jenže nic jiného není tak jisté jako fakt, že každého z nás smrt čeká. Měla jsem to velmi podobně. Vše se změnilo po zkušenosti s odchodem mé maminky. Umírala v kamenném Hospici svaté Zdislavy v Liberci, a i když to bylo velmi náročné, na poslední společné chvíle vzpomínám s láskou a pokorou. Přála bych si, aby lidé o možnostech hospicové péče věděli více. To, jak hospic funguje, Vám může přiblížit následující rozhovor s ředitelkou domácího HOSPICE TEMPUS, z.s., Mgr. Ditou Brezovákovou.

Dito, mohla bys nám vysvětlit, co znamená hospicová péče?

Hospicová péče je poskytována klientům, u kterých byla léčba ze strany klasické medicíny ukončena nebo si klient sám léčbu nepřeje. Ošetřující lékař vyčerpal všechny možnosti léčby, a i přesto se pacientův stav zhoršuje a zdravotnické zařízení již nemá co nabídnout. V podstatě se již neléčí dané onemocnění, ale léčí se symptomy, které nemoc doprovází. Často se jedná o onkologicky nemocné klienty.

V jakém okamžiku Vás rodina oslovuje?

Ve většině případů je klient propuštěn z nemocnice s doporučením vyhledání hospicové péče. To považujeme za nejlepší načasování. Občas se ale stává, že nás rodina volá až po nějaké době po propuštění, protože zatím neměli důvod nás kontaktovat. Péči zvládali bez podpory hospice. Někdy si neuvědomují, že stav příbuzného se může náhle změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu. V té chvíli jsou zoufalí, nevědí si rady a trvají na tom, aby péče byla zahájena okamžitě.

Pokud se nepletu, v hospicové péči se klade velký důraz na zmírnění bolesti.

Často se setkáváme s názorem, že největším problémem klienta v závěru života jsou bolesti. Bolest ovšem není samostatný symptom, je často spojen se stavy strachu a úzkosti. Proto je důležité tyto projevy tlumit dohromady. Za projevy bolesti se úzkost a strach dokáží velmi dobře schovat. Na nás je pak rozluštit, jak to ve skutečnosti je. S klientem pracujeme celostně, jen tak mu dokážeme nejlépe pomoci.

Co je nutné pro to, aby rodiny, které pečují, mohly Vaše služby využívat?

V případě využití domácí hospicové péče je nepostradatelná přítomnost někoho z blízkých umírajícího. Domácí hospicová péče probíhá v domácím prostředí klienta za podmínky, že se o něho společně s hospicem starají jeho blízcí. Mezi námi a pečujícími vzniká partnerský vztah. Bez této skutečnosti by to nebylo možné.

V jak častém kontaktu s pečující rodinou jste?

To se odvíjí od stavu pacienta. Může to být jedenkrát za týden (u stabilizovaných pacientů), ale i několikrát denně. Držíme 24hodinovou telefonickou pohotovost (v noci, o víkendech, o svátcích) a jsme připraveni za klientem přijet, kdykoli je to nutné.

Kolik Vaše služby stojí?

Naše služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, klienti a pečující se podílejí na spolufinancování péče.

Vstupní návštěva lékaře v domácím prostředí u nás stojí 600 Kč. Během návštěvy lékař nastavuje takzvanou SOS medikaci s výhledem do budoucnosti. V ceně je zahrnuta 24hodinová lékařská pohotovost po celou dobu péče o klienta.

Návštěva zdravotní sestry v rodině stojí 250 Kč a není časově omezena. Nejčastěji jsme v rodině dvě, někdy i čtyři hodiny. Návštěva se může v průběhu dne i opakovat. Klient ji ale platí pouze jednou.

Snažíme se o to, aby hospicové služby mohli využít všichni, kteří je potřebují. Na fungování hospice žádáme finanční prostředky v dotačních řízeních, v různých nadacích, společnostech. Tímto chceme poděkovat za podporu i Městu Kralupy nad Vltavou. Bez velmi důležité podpory bychom naše poslání nebyli schopni naplnit.

Je ve výše vyjmenovaných částkách zahrnuto ještě něco dalšího?

Ano, je to zapůjčení kompenzačních pomůcek, jako jsou například koncentrátor kyslíku, toaletní křeslo nebo chodítko. Zapůjčujeme i polohovací postel, ale její doprava a montáž je zpoplatněna. Ráda bych zdůraznila, že přihlížíme k finanční situaci každé rodiny a vždy se snažíme najít únosné řešení. Pečujícím rodinám pomáháme také s vyřízením příspěvku na péči, ze kterého mohou naše služby hradit.

Napadá mě, že péče o umírajícího je jedna věc, ale jak dalece podporujete samotné pečující?

O pečující se staráme souběžně s umírajícím. Představujeme pro ně jistotu, že na péči o jejich blízkého nejsou sami. Často se stává, že klienta zajistíme během půl hodiny a pak s rodinou či pečujícími sedíme další hodinu a půl a povídáme si. Témata jsou různá. Snažíme se je na smrt jejich blízkého připravit. Mluvíme s nimi upřímně a vždy nabízíme nějaké řešení, aby neměli pocit, že jejich rozhodnutí v souvislosti s doprovázením v domácím prostředí je špatné.

Na rozdíl od umírání v nemocnici mohou svého blízkého držet za ruku, povídat si s ním, nebo jen tak sedět kdykoli chtějí. V podstatě mají ojedinělou šanci vše přizpůsobit posledním společným chvílím.

Umírání doma přináší plno možností. Rodina si sama určuje režim dne. Je možné a velmi důležité, aby děti v rodině měly možnost se rozloučit, například přečíst babičce pohádku. Společně se mohou dívat na filmy, které mají rádi, poslouchat hudbu, která se jim líbí, prohlížet rodinná fotoalba a vzpomínat na prožité okamžiky. Domácí mazlíčci často tráví čas spolu s umírajícím v lůžku.

Dito, proč ses dala na tuto cestu? Co Tě k práci v hospici přivedlo?

Může za to moje známá, Jaruška. Byla onkologicky nemocná a k mé velké lítosti zemřela. Vlastní fáze umírání u ní trvala 14 dní. Odchod probíhal u ní doma, kam se na poslední dny přestěhovala její dcera s rok a půl starými dvojčátky. Jaruška v podstatě mohla, co chtěla. Pomazlit si vnoučátka, dívat se na oblíbené seriály, přijímat návštěvy v jakoukoli denní dobu. Přála si pokoj vyzdobit fotkami, tak jsme jí vyzdobili pokoj jejími vzpomínkami.

Já osobně s celou svou rodinou měla možnost doma doprovodit i mého tatínka. V domácím prostředí jsme se o něj starali osm let. Neumím si představit, že by umíral v nemocnici.

Co si lidé nejčastěji přejí v závěru života a čeho litují?

Přání jsou různá. Stalo se nám například, že si klient přál ochutnat kvalitní drahé víno. Tak jsme jeho přání rodině řekli a oni měli možnost si společně sklenku výborného vína vychutnat. Litují toho, co v životě neudělali. Mají strach o své blízké, zda život bez nich zvládnou.

Osobně mám zkušenost, že když mi umírala maminka, bála jsme se s ní o smrti bavit. Jednoho dne mi paní ředitelka hospice, kde maminka trávila poslední dny, řekla: „Zkus to, je to pro ni důležité. Zjisti, jak by si svůj odchod představovala, jaká má přání!“ Díky jejímu povzbuzení jsem do toho šla. Zpětně jsem se dozvěděla, že to byl pro maminku velmi důležitý rozhovor a že za něj byla moc ráda. Jaká je Tvoje zkušenost?

Ano, tak to často bývá. Často jsme v roli prostředníka, kdy zprostředkováváme nejen přání, ale i obavy jedné či druhé strany. Náš tým je složený z lékaře, zdravotní sestry, duchovního, psychologa      a sociálního pracovníka. Pečující spolu s klientem si vyberou osobu, která jim nejvíce sedí a s níž svá trápení mohou sdílet.

Tvá práce je neskutečně náročná. Málo kdo z nás by se se smrtí dokázal setkávat tak často jako Ty. Už jsi nám řekla, jaká zkušenost Tě k práci v hospici přivedla, ale mě by ještě zajímalo, co Tě v práci posouvá a co Tě motivuje v ní dále pokračovat?

Všichni se smrti bojíme. A já jsem si řekla, že se smrti postavím čelem a že před ní nebudu utíkat. Vždyť utéci nemůžeme. Je součástí života. Tak jako se lidé rodí, tak i umírají.

Špatně se to popisuje, ale pokud doprovodíme umírajícího a jeho rodinu až do samotného konce        a v podstatě i díky nám mají možnost strávit poslední chvíle důstojně a v duchu lásky, vždy cítím naplnění svého života. To je to, co mě nabíjí a motivuje k další práci. Vždy i v závěru života máme co dát svým blízkým a oni zase nám. Ztrácí se nepodstatné hmotné věci, nenávist a zášť. Odpouštíme si a navždy zůstávají v našich srdcích.

Petra Pospíšilová

Autor:KZ