Dnes<div id="zpetny_odkaz" style="visibility: hidden;width:1px;height:1px"><a href="http://phgame.cz">PHGame.cz</a></div>
  • Úterý 19. listopadu 2019
  • Svátek má Alžběta

Kralupy n. Vlt. – Je pro náš web obrovskou ctí, že tento exkluzivní materiál Vojtěcha Klimta zveřejňujeme.

Bratříčku, zavírej vrátka

(24. 3. 1969)

Trvalo devět let, než se Karel Kryl dočkal své první písně na gramofonové desce. „Nevidomou dívku“ za doprovodu olomoucké skupiny The Bluesmen nazpívala na pantonskou EP desku Hana Ulrychová. Kompilace Moderní trubadúři, kde měl mít Kryl několik písní, se nakonec nerealizovala.

V roce 1967 začal Kryl díky Miloslavu Zapletalovi nahrávat své písničky v ostravském rozhlase. Původně měly sloužit jen jako demosnímky pro přezpívání tehdejšími hvězdami ostravské populární scény. V Ostravě v letech 1967-69 natočil přibližně šedesát nahrávek. Dodnes se jich 41 zachovalo.

Na přelomu 1968/1969 se Krylovi podařilo uspět v oblíbené rozhlasové hitparádě Houpačka Miroslavy a Jiřího Černých. „Bratříčku, zavírej vrátka“ obsadilo druhou a následně i nejvyšší příčku. Jiří Černý, který rozpoznal Krylův potenciál, se krátce před tím pokoušel neúspěšně prosadit jeho desku v ediční řadě Supraphonu. Neuspěl tam ani po hitparádovém vítězství, v čase nastupující normalizace již podobný projekt vyžadoval jistou míru odvahy. Tu měl až Jan Hanuš, ředitel mladší firmy Panton. Album Jiří Černý sestavil z ostravských nahrávek z let 1967-68.

V lednu 1969 Kryl v Pantonu podepsal smlouvu. 10. března 1969 před svým koncertem v Turnově viděl i finální podobu obalu. Grafik Leo Novotný, fotograf Josef Koudelka i Severografia Turnov odvedli víc než dobrou práci. Obal Bratříčka je výtvarné dílo a Kryl musel být jistě spokojen, svou vděčnost neskrýval ani v pozdějších rozhovorech.

Pantonu se podařilo vydat desku během tehdy nevídaných dvou měsíců. Obsahovala nakonec čtrnáct písní místo původně zamýšlených osmnácti. Redukce ale ve výsledku byla k prospěchu věci. Název písně „Ruská ruleta“ byl raději změněn na „Podivnou ruletu“.

Řada z Krylových nejslavnějších písní si žila a žije vlastním životem. Kryl k nim po letech dokázal cítit odstup. Na předávání zlaté desky za Bratříčka na pražském Žofíně 1.4.1991 se z pódia omlouval pětadvacetiletému Krylovi, kterému by dle jeho názoru vlastně mělo ocenění náležet.

V roce 1991 byl Krylův debut vyhlášen nejlepším československým albem za uplynulých pětadvacet let.

Rakovina 

(listopad 1969)

Na základě úspěchu Krylova debutu existoval záměr další velké desky a dvou singlů. Po několika měsících však bylo jasné, že nic z toho už nepřichází v úvahu. Od května se Krylovi podařilo odehrát jen několik málo koncertů a natočit pár nahrávek v rádiu. Pět písní z druhé desky Rakovina natočil ještě v Ostravě, další dvě údajně i v pražském rozhlase. V srpnu ho již k mikrofonu nepustili, možností koncertovat bylo jen minimálně. Kryl nečekal, až dostane příležitost stát se dalším národním mučedníkem a na přelomu září a října se po účasti na jednom festivalu rozhodl zůstat v Německu.

Na konci roku 1969 byli poražení osmašedesátničtí prominenti a intelektuálové vytěsněni z veřejného života, z převážné většiny se také ještě vzpamatovávali z otřesu vyvolaného okupací spojeneckými vojsky. Disidentské hnutí bylo v samém zárodku, Krylovy první desky tak ovlivňovaly myšlení lidí doma víc než cokoli jiného.

Titulní píseň své první exilové desky psal Kryl dva měsíce, i obrazné sněžení do květin mělo dle jeho slovenského přítele Hanse Horsta Skupeho reálný základ. V máji roku 1969 prý na Prahu dopadaly sněhové vločky.

Již před Krylovým odchodem z Československa se v exilových periodikách objevovaly některé texty jeho písniček. To, že vyšly na LP desce, se tam moc nevědělo. Mnoho lidí odešlo v srpnu či krátce po srpnu 1968, a ti Karla Kryla ani Bratříčka většinou neznali. Venku tedy musel v podstatě začínat znovu.

V říjnu na jeden zátah natočil ve studiu Svobodné Evropy písně pro album Rakovina. Původně mělo mít ještě o dva tituly navíc, nakonec zůstalo u deseti a deska se tak stala co do minutáže jednou z nejkratších desek gramofonového průmyslu. Výběr písní ale Krylovi umožnil vydat dramaturgicky zřejmě nejkompaktnější album jeho diskografie. Finančně i technicky desku zajistil redaktor Svobodné Evropy Luboš Kaválek. Kryl mu později všechny náklady splatil. Byla to jediná exilová deska, na které se Kryl finančně podílel a zároveň neprodělal.

Původního přebalu se ujal zkušený výtvarník Ivan Steiger, který na Západ odešel po srpnu 1968.

Kryl svou druhou deskou překonal vlastní veleúspěšný pantonský debut a i z dnešního odstupu je zřejmé, že sobě i svým kolegům a následovníkům nastavil laťku hodně vysoko.

Maškary 

(listopad 1970)

Na podzim roku 1970 Kryl vydává třetí desku za necelé dva roky. S financováním vypomáhá opět Luboš Kaválek. Tři z písní stihl natočit ještě v Ostravě, ostatní vznikaly již v Německu. Všechny postupně natočil znovu ve Svobodné Evropě. Ve svých vydavatelských počátcích měl Kryl představy vydávat desku či knížku každý rok. To se mu však z finančních důvodů dařilo jen do roku 1971 a v následujících letech již jen velmi nepravidelně. Z dnešního pohledu je paradoxní, že Kryl jako jedna z mála exilových osobností skutečně ovlivňujících obyvatelstvo Československa, nebyl výrazněji podporován exilovými organizacemi. Jedná se nespíše o ilustraci toho, že Kryl tehdy stejně jako v jiných letech nepatřil ke snaživým autorům vynikajícím horlivostí směrem k institucím i vlivným jednotlivcům. Odráželo se to i v jeho publikačních možnostech v krajanském a exilovém tisku, kdy zejména v 70. letech dostávali přednost úplně jiní autoři.

Distribuci svých prvních exilových desek si Kryl zajišťoval sám, žádná exilová ani krajanská organizace se k tomu nehlásila. Kryl tak musel strávit hodně času úmorným balením zásilek a nadepisováním adres. Desky mu navíc řada lidí nezaplatila, případně se vracely nevyzvednuté, často znehodnocené opakovanou přepravou. Kryl se kvůli deskám zadlužil u přátel a po roce 1974 si již vinyly z ekonomických důvodů vydávat netroufl. Přesto ještě ve vlastním nákladu realizoval několik knihařsky náročných bibliofilií, které byly sice rovněž prodělečné, ale ve výsledku méně než gramofonové desky. Své o tom ví Jiří Pallas, který ve Švédsku Krylovi vydal pět titulů a k tomu dalších sedmnáct desek.

Exilové desky mívaly náklad kolem 1200 kusů. Do Československa a Polska se pak pašovalo dalších přibližně 400 kusů v nezávadných obalech převážně s díly Krylova oblíbence Beethovena.

Tím, že se písně „Pitomý chanson“ a „Srdce a kříž“ nevešly na pantonský debut, dočkaly se zdařilejší mnichovské nahrávky. Záznam „Lásko!“ je hlasově nejvelkorysejší nahrávka této písně, jaká byla pořízena. „Ruka je most“ a „Dědicům Palachovým“ se posléze spolu s dalšími dočkaly i nahrávek polského vysílání Radia Wolna Europa. „Dachau blues“ je jednou ze skladeb, které i dle Krylova názoru patřily k vrcholu jeho repertoáru.

Domácí vydání Maškar vyšlo na podzim 1991. Při té příležitosti proběhlo i československé turné čítající dvanáct koncertů, zahájené 27. října v pražské Lucerně. Bylo to Krylovo poslední vystoupení v tomto proslaveném hudebním stánku. V následujících letech o něj Praha přestávala jevit zájem a Kryl se tak do Lucerny pomyslně vrátil až posmrtným koncertem 19. dubna 1994, který písničkáři uspořádali na jeho počest.

Za autorstvím přebalu LP se skrývá jméno fotografa Josefa Rakušana, kterého vydavatelé opakovaně neuvádějí. V létě 1970 s Krylem v mnichovských ulicích pořídil sérii snímků včetně známého záběru s Branou vítězů zvěčněnou v písni „Bludný Holanďan“. Černobíle přetištěný Krylův olej na přední straně se dočkal své plnobarevné tiskové premiéry až druhým vydáním Krylova výběru To nejlepší (Supraphon 2009).

Bratříčku, zavírej vrátka!

(podzim 1971)

Kryl si na cestu na festival písní v Německu v roce 1969 přibalil i několik kusů své doma již tehdy nesehnatelné první desky. Poté, co v Německu zůstal a stal se volným spolupracovníkem Svobodné Evropy čas od času své pořady prokládal i nahrávkami ze svého pantonského debutu. Protože měl zpočátku poměrně velké publikační plány, rozhodl se posléze i pro nové vydání prvního alba. Původně chystal vydání kolekce svých milostných a méně vážných písní, kterých měl nastřádáno dostatek a na něž se vzhledem k situaci doma nedostalo. Před potencionálně sice zajímavou, nicméně v exilu v roce 1971 obtížně prodejnou kompilací dal nakonec na doporučení přátel přednost reedici své venku nedostupné prvotiny.

Zřejmě především z technických důvodů, kdy už nedisponoval dostatečně neopotřebovanou gramodeskou, bylo třeba pořídit nové nahrávky. Svou úlohu možná sehrály i důvody licenční. Pravděpodobně v úmyslu dramaturgicky odlišit první vydání od druhého zvolil formu živého koncertu navíc s pozměněným pořadím písní.

Exilové koncerty se až na výjimky odbývaly v sálech sokoloven a krajanských spolků. Nejinak tomu bylo i v případě nahrávání Krylovy třetí exilové desky, kterého se v sále restaurace ve Volketswil u švýcarského Curychu účastnilo čtyřicet diváků. Veškerou zvukovou aparaturu zajistil švýcarský Čech Milan Haering, pozdější prezident mezinárodní společnosti fonoamatérů. Jednalo se o Krylův standardní koncert, kdy zpíval i písně z jiných desek. Žádná z písní pro exilové vydání Bratříčka se netočila více než jednou. Milan Haering nahrávky následně zpracoval pro vydání, což zahrnovalo i přimíchávání potlesků pro vzbuzení dojmu většího publika a vypořádání se s jejich spíše vlažnější reakcí.

Deska byla z důvodu pro Kryla nedostupných švýcarských cen lisována v Německu. Přátelskou finanční půjčku mu poskytla oblíbená redaktorka Svobodné Evropy Rozina Jadrná. Fotografie kluka na přední straně přebalu pochází od Krylovy kamarádky Věry Rückerové, kterou s ohledem na doma žijící příbuzné raději na desce přejmenovali na Rykrovou. Veškerý text na obalu prvního vydání z roku 1971 je Krylův autograf, druhé vydání o devět let později bylo doplněno sleeve note jednoho z Krylových exilových přátel Erazima Koháka a text proveden sazbou.

„Ruská ruleta“ byla uvedena pod svým původním názvem, který byl pro vydání z roku 1969 nemyslitelný. Známou skutečností je, že na exilové vydání se nevešla „Píseň Neznámého vojína“. Dochovaná svědectví výběru právě této písně vyznačující se závěrečným funkčním vulgarismem větší váhu nepřikládají.

Od vydání exilové verze již Kryl ve svých rozhlasových pořadech i seriálu Krylogie, nahrávky z československého vydání nepoužíval. První domácí reedici exilové verze realizoval až v roce 2006 Supraphon.

Carmina resurrectionis

(podzim 1974)

V letech 1971-72 Kryl pracoval na písních pro Velikonoční mši. Ze zamýšleného alba Hlas nakonec vzniklo jen pět písní plus tehdy zatím nezhudebněný přepis biblického Žalmu 120. Torzo Velikonoční mše vydané na EP Carmina resurrectionis patří k tomu nejsilnějšímu v celém jeho repertoáru. Jedním z inspiračních zdrojů pro jeho vznik byl i redaktor náboženského vysílání RFE, otec Alexander Heidler.

Na přelomu let 1971/72 se Kryl pohyboval v atmosféře milostných vzplanutí a stále přítomné nejisté existence politického uprchlíka z Východu. Volná spolupráce se Svobodnou Evropou vystačila jen na obstarávání věcí běžné denní potřeby plus nezbytné množství cigaret a alkoholu. Koncertů bylo minimálně, na deskách a knížkách prodělával. Na psaní mše se tak nedostávalo ani dost klidu ani zázemí.

EP deskou se Kryl definitivně zadlužil, peníze mu znovu půjčila Rozina Jadrná, přispěli i rodiče Krylovy první ženy Evy Sedlářové. Ač měl Kryl před jejím vydáním záměr vydávat desku nebo knížku každý rok, byla to nakonec poslední deska, kterou vlastním nákladem realizoval. Další drobnou bibliofilii si troufl vydat až za tři roky.

Kresba na přední straně původního přebalu desky je dílem Jaroslava F. Huti, který se později stal známým kanadským výtvarníkem. V roce 1975 mu Kryl zpíval na vernisáži v italském Brixenu. Jižní Tyrolsko měl prochozeno jako snad žádný jiný kraj v západní Evropě, červené jihotyrolské víno si objednával i ve svých oblíbených mnichovských restauračních zařízeních.

Kryl své desky běžně inzeroval v krajanských periodikách s uvedením plné adresy, takže StB by v případě zájmu neměla se zjišťováním jeho bydliště mnoho práce. Se svým posledním mnichovským stěhováním v roce 1985 (v Německu se stěhoval přibližně patnáctkrát) měl své číslo i v běžném telefonním seznamu.

Píseň „Děkuji“ se stala populární po Krylových masových koncertech v devětaosmdesátém roce, přestože se jedná o jeden z nejintimnějších textů, které napsal. Písní „Jidáš“ se pohrdavě vyslovil k alibismu bujícímu ve sdělovacích prostředcích 70. let. První domácí reedice písní „Zapření Petrovo“ a „Žalm 71“. vyšly na jaře 1990 na kompilační desce Křesťanské songy a podobenství oslavující první návštěvu papeže Jana Pavla II. u nás. Číslo Žalmu 71. ale na rozdíl od rovněž jmenovaného Žalmu 120. nemá souvislost s číslováním v Bibli, nýbrž s rokem jeho vzniku.

Dívka havířka / Azbuk 

(březen 1978)

Jediné exilové nakladatelství, které Krylovi vydalo víc než jeden knižní titul bylo 68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých. Singl se dvěmi písněmi vyšel jako součást knížky (Zpod stolu) Sebrané spisy. Na první straně etikety SP je kresba Ivana Steigera, který celou knihu ilustroval.

Hudbu nahrál na podzim 1977 v Torontě kanadský Čech Ed Vokurka, který přizval ještě kanadského bubeníka, francouzského pianistu, australského kytaristu a dalšího kanadského Čecha Stana Zadaka. Jak Vokurka vzpomíná, nebylo shromáždění muzikantů pro desku jednoduché. Začínal oslovením Čechokanaďanů, kteří se však v drtivé většině spolupráce s ostře protirežimním jménem Karla Kryla obávali. Množství Čechů žijících v zahraničí si totiž u komunistického režimu kupovalo možnost navštěvovat příbuzné v Československu. Kryl tím pohrdal a tiše trpěl, že tak činili i někteří jeho nejbližší přátelé.

Hudebně z Vokurkových aranží vznikla jakási kombinace western-swingu, což prý Kryl z potěšením kvitoval. Z Toronta putovaly hudební podklady do Svobodné Evropy, kde Kryl nazpíval vokál.

Píseň „Azbuk“ vznikla na základě Krylova reálného zážitku z okupované Olomouce, kde se tou dobou (a nejen tam) vyskytovali sovětští vojáci nejrůznějších šarží atakující prodejny a obchodní domy. V prvním obchodě nakoupili co nejrozměrnější kufry a v dalších je plnili nákupy. Výstižná fotografie takové scény se objevila i v jednom z dobových čísel časopisu Mladý svět.

„Dívka havířka“ je parodií na ruské častušky a Kryl ji s oblibou interpretoval stylem swingových zpěváků 30. let. Tuto „malířskou“ píseň hrál na výtvarných výstavách svých přátel a kamarádů, kteří ho požádali o vystoupení na vernisáži. Slavný malíř Jan Kristofori vzpomínal, jak s Krylem jednou celou noc improvizovali její další sloky.

Karavana mraků

(podzim 1979)

Kryl se opakovaně snažil vymanit ze zavedené role národního tragéda. Mnozí si ještě vzpomenou, že přes všechny vlivy jeho soukromého i veřejného života byl svým založením především veselý člověk. Již v roce 1971 zamýšlel vydat desku s písněmi, na které se vzhledem k jejich typu a vážné situaci doma nedostalo. Psal je od samého počátku a pokračoval i v exilu a 90. letech. Na zmíněnou desku v roce 1971 však z finančních důvodů nedošlo. Když mu tedy v roce 1979 čerstvý exulant Jiří Pallas nabídl vydání nové desky, neváhal a poskytl mu soubor jedenácti nahrávek Svobodné Evropy, které převážně spojoval sarkastický humor a poprvé i to, že všechny vznikly až v exilu.

O tom, že měla deska pomoci s bouráním Krylovy tragické aureoly (započatém již první knížkou u Škvoreckých) svědčí i to, že její název zněl původně „Kravinina“. Za tímto novotvarem se skrývala zkomolenina názvu titulní písně „Karavana mraků“, která se podařila jedné slovenské spolupracovnici Svobodné Evropy a zněla „Kráva na mraku“. Výsledkem bylo, že Kryl svou aureolu výhradně vážného zpěváka zlikvidoval především u exilového publika, další kolo jej čekalo doma po roce 1989.

S černočerným přebalem byl Kryl hrubě nespokojen a vzdor opačným informacím neměl s jeho autorstvím pravděpodobně nic společného. Vzhledem k záměru tak mate deska ponurostí obalu i úvodní a zároveň titulní skladbou, kterou považoval za svůj nejlepší písničkářský počin. Sarkasmus, který ve většině přítomných písní převažuje, je v první písni a v „Novoroční“ na druhé straně desky přítomen jen náznakově.

Většina písní z alba vznikla v pětiletce po rozvodu s první ženou Evou, kdy Kryl skřípal zuby nad kdečím a do úmoru pracoval, aby z prázdna po intenzivním vztahu nezačal bláznit. Studoval třísvazkový „Český slovník věcný a synonymický“ a stěžoval si, že poslední klíčový díl se pomalému státnímu nakladatelství podařilo vydat až na konci osmdesátých let.

Studium češtiny se na Krylově tvorbě té doby nemohlo neodrazit. Slogan „Při pochodu po Praze…“ atd. z písně „Bakterie“ pochází dle Karla Hvížďaly nicméně již z Prahy 1969. „Synonymickou“ Kryl „oslavil“ kapitána Minaříka, estébáka, který Krylovi a dalším dělal ve Svobodné Evropě šest let kolegu. Během své rozhlasové práce nicméně především vybíral odpadkové koše a zásuvky, z nichž sestavoval svá hlášení pro STB a proaktivně vymýšlel různé způsoby jak vyhodit budovu nenáviděného rádia do povětří. Aby Kryl umocnil ilustraci Minaříkova ideologického úsilí, nazpíval svou synonymickou píseň na hudbu jednoho ze známých budovatelských opusů 50. let.

Domácího vydání desky v roce 1994 se Kryl (stihl jen v říjnu 1993 podepsat smlouvu), již nedočkal.

Plaváček 

(podzim 1983)

Dalším Krylovým dramaturgickým počinem byla směs dvanácti vážných písní i songů ve stylu předchozí desky Karavana mraků. Dostalo se tak na zásadní písně ze 70. let v čele s titulním „Plaváčkem“, komentujícím mlčení vycházející z domova v čase těsně před vznikem Charty 77 i stále se zhoršující ekologickou situaci. Situaci Kryl výstižně charakterizoval konstatováním, že se odmlčeli přátelé a co je horší, i nepřátelé.

„Hlas“, „Varhany v Olivě“, „Tisící rok míru“, „Lilie“ a „Gloria“ pocházejí již z první poloviny 70. let. Nahrávky použité na LP Plaváček jsou tradičně ze Svobodné Evropy a vznikaly v rozmezí let 1971-1978, i proto jsou jejich zvuk stejně jako sestava písní velmi různorodé.

Nejstarší písní na desce je fonetická „Jupí, jupí“, kterou se Kryl vysmíval překotnému dovolenkovému úsilí nové emigrační vlny. „Z ohlasů písní ruských“ v sobě nese skutečný ohlas ruských lidovek a častušek, z nichž mnohé Kryl znal a v dobrém rozpoložení v originále na soukromých akcích vyzpěvoval. Že Kryl nebyl fanoušek Aloise Jiráska se posluchač dozvěděl již z „Bivoje“ na předchozí desce a jinak tomu není ani v ještě konkrétnější „Dívčí válce“. V „Lektorské“ autor jízlivě vyjmenovává vlastnosti, kterými oplývali nejúspěšnější proplouvači normalizační érou. Někde tam byly prapočátky dnešních korupčních žní, vyvolaných postupně propracovanějšími metodami předávanými z generace na generaci.

„Hlas“ vznikl z kontrastu mezi promluvami známých rozhlasových speakrů, pronášenými před rokem 1969 a jen o rok až dva později. Řada tváří šedesátých let byla z médií odejita, mnozí si ale svá místa po nutné sebekritice podrželi, případně nastoupila druhořadá, méně schopná garnitura s vyhovujícím kádrovým profilem.

Z rukopisné verze písně „Jaro desáté“ je zřejmé, že mrtvé písně, jež nikdo nezpívá odkazovaly k tehdejší Krylově znalosti úrovně povědomí o jeho tvorbě v Československu. Již za necelý rok měl ke svému značnému překvapení zjistit, že vlna nových exulantů vyobcovaných ze země po Chartě 77 bez výjimky jeho jméno i písně znala.

Přebal Kryl svěřil svému kolegovi, písničkáři Vlastimilu Třešňákovi. Nijak zvlášť se ale nevydařil, tiskárna navíc místo původní starobylé hnědi namíchala bleděmodrou barvu, která nespokojenému Krylovi asociovala dojem alpského ledu. Kryl měl původně připravenu barevnou fotografii, kterou pořídil na pláži Playa Famara na Lanzarote: vyplavené torzo dětské panenky ležící ve změti řas a kamenů, scéna jako vystřižená z Krylova poetického scénáře Slovíčka. Vizuální stránku se nakonec rozhodl svěřit Třešňákovi, nejspíš proto, že sám schopnostmi vytvořit dostatečně přitažlivý návrh obalu příliš nedisponoval.

Plaváček je poslední Krylova deska, kterou se Jiřímu Pallasovi podařilo ve švédské Upsalle vydat. LP deska Vůně plánovaná na rok 1986 již z finančních důvodů nevyšla a připravila tak půdu pro první Krylovu polistopadovou desku Tekuté písky.

Ocelárna 

(1984)

EP desku se čtyřmi písněmi Kryl natočil v srpnu 1983 v Melbourne během svého prvního turné pro australské krajany. Aranže Petra Puka jsou o poznání opatrnější než na pozdějších Dopisech. Titulní antibudovatelské blues Kryl z recese přihlásil do soutěže, kterou pořádal jeden domácí, zvláště ideologicky progresivní časopis. Redaktoři zřejmě museli být příspěvkem předního protirežimního písničkáře poněkud zaskočeni. Kryl s oblibou zmiňoval, že mu byla první cena upřena přesto, že jako jediný účastník soutěže splnil zadání. Vyžadovaný pracovní heroizmus zakomponoval přímo do finále své angažované skladby.

Kryl měl ve svém koncertním repertoáru desítky budovatelských songů z padesátých let, jejichž texty mnozí z našich největších básníků šroubovali obecný pracovní entuziasmus. Do souvisejících parodií se proto Kryl pouštěl s odpovídající chutí.

Mezi písněmi desky se poněkud vymyká milostné „Zpívání pro miss Blanche“ z poloviny 60. let, s největší pravděpodobností oslavující vítězku soutěže krásy severočeských novinářů. „Ledvinové kamínky“ a „Gulášová polífka“ jsou parodiemi na Grossmannův Blizzard a gottovský repertoár. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že songem tohoto typu obdarovaná semaforská zpěvačka Miluše Voborníková Gulášovou polífku nikdy nenazpívala. Ledvinovými kamínky Kryl na koncertech jízlivě navazoval na autobiografickou báseň Ta láska bláznivá… Ve chvílích, kdy jej atmosféra vystoupení zastihla v sentimentálnějším rozpoložení, nasazoval po jmenované básni jednu ze svých klasických písní „Lásko!“

Ocelárna se krátce po Krylově smrti stala základem editorských experimentů i dále u Dopisů zmíněného majitele australského nahrávacího studia. Vydělat na posmrtném krylovském boomu se podařilo, stejně jako vyprodukovat editorský zmatek na úrovni zvláště amatérského samizdatu.

Omezená suverenita / Jedůfka 

(srpen 1986)

Druhý díl Krylových (Zpod stolu) sebraných spisů s názvem Z mého plíživota vyšel znovu u Škvoreckých v kanadském Torontě a tvořil s prvním dílem dvojici co se týče formátu a zpracování. Krylovou hlavní spojenkyní v nakladatelství byla Zdena Salivarová-Škvorecká, která oceňovala i to, že se jako jeden z mála autorů pookupačního exilu nenamočil koketerií s komunistickou stranou. Písničky Kryl nahrál v roce 1985 ve Vídni se skupinou Extempore Jaroslava Jeronýma Neduhy. Kapela pravděpodobně kromě názvu a jména hlavního protagonisty neměla s původním čs. uskupením mnoho společného. Zvuk byl o poznání umělejší než na prvním singlu.

Omezená suverenita je oxymorón, který pro Československo a další socialistické satelity vymyslel tehdejší sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv. Kryla tento výplod inspiroval nejen ke zmíněné písničce, jistý čas také své dopisy podepisoval jako „Váš omezený suverén KK“. Omezenou suverenitu zrušil až perestrojkový Michail Sergejevič Gorbačov a Krylův hravý morytát k autorově radosti ztratil na aktualitě. Zůstala přehlídka rýmování, které je i hlavním atributem druhé písně „Jedůfka“ – dvanáct spolehlivých jedů plus nádavkem pár ideologických k tomu.

Na obou stranách etikety singlu jsou Krylovy hadovité kresby, kterými celou knížku vyzdobil.

Nahrávky pořízené pro Sixty-Eight Publishers byly v Československu o poznání méně dostupnější než kopie Krylových dlouhohrajících desek. Rozšiřování jeho nahrávek komplikovaly tehdejší možnosti, kdy výsledný záznam každou další kopií o poznání ztrácel na technické kvalitě. Současně doma v o něco menším množství kolovaly i nahrávky ze Svobodné Evropy. V řadě případů byly poznamenány směsicí zvuků generovaných rušičkami rozhlasového signálu přicházejícího ze Západu. Písně se mezi lidmi šířily dál i přesto, že mnohé kopie nahrávek byly na samé hranici slyšitelnosti a srozumitelnosti.

Dopisy 

(konec roku 1988)

Kryl se především v době svých začátků snažil o spolupráci s profesionální kapelou. I přesto, že byl evidentní melodický talent, považoval se především za textaře. První zaznamenaný pokus jsou dvě písně s doprovodem varhan Jaroslava Vraštila z roku 1969 (Ostrava 1967-69, Supraphon 2009). Kryl v tomto ohledu moc štěstí neměl a jak už zmíněno, ani po jeho smrti to není o mnoho lepší.

V roce 1985 se Kryl nadchl aranžemi písní polského písničkáře Jacka Kaczmarského na LP Litania. Aranže byly dílem čechoaustralana Petra Puka, který se podílel již na malé desce Ocelárna. Když Kryl na jaře 1986 podruhé navštívil Austrálii, oslovil Puka se žádostí o natočení podobně zpracované desky s jeho písněmi. Na předepsaný rytmus jich akusticky osm natočil v soukromém melbournském studiu. Hudebníci pak na Krylův základ přimíchali syntetický hudební doprovod. To už se ale Kryl vrátil do Mnichova a výsledný tvar ještě v prosinci 1986 obdržel poštou. Nepochybně mu snaha muzikantů zpracovat jeho písně lichotila, Pukovi proto zaslal spokojený dopis. Kazeta Dopisy byla připravena k vydání před Vánoci 1988 a Kryl ve vysílání Svobodné Evropy poznamenal, že se domnívá, že se dost povedla. K vydání na gramofonové desce nedošlo pouze z finančních důvodů.

Kryl z kazety poměrně často v rádiu hrál a to i po listopadu 1989. To už v Československu vydával u velkých firem a vždy měl možnost o konečné podobě desek rozhodovat. U Dopisů tomu bylo zcela jinak. Kryl na nahrávky v Austrálii podepsal nevýhodnou smlouvu, která byla navíc v jím nepříliš zvládnuté angličtině. S písněmi tak nemohl po dvanáct let disponovat Kryl, ale nejmenovaný čechoaustralan, v jehož studiu bylo album natočeno. Majitel studia se v roce 1992 dohodl s nově vznikající pražskou hudební firmou na prvním domácím vydání Dopisů. Kryla oslovili, ale velkou možnost ovlivnit výslednou desku mu nedali. To byl pravděpodobně hlavní důvod, proč se Kryl vůči novému vydání zatvrdil a začal prohlašovat, že je s nahrávkami nespokojen. Deska přesto vyšla a Kryl vydavatelskou firmu zažaloval. Spor sice vyhrál, ale nedocílil ničeho, deska se přes výrok soudu prodávala dál a dodnes prodává. 

Polovina z písní není na žádném z Krylem autorizovaných alb, druhá polovina vyšla akusticky na LP Plaváček. Vzhledem k australské smlouvě se tak některé z nevydaných písní neobjevily na LP Tekuté písky a několik let se tím odsouvalo i domácí vydání Plaváčka.

Tekuté písky 

(podzim 1990)

Karel Kryl po listopadu 1989 intenzivně koncertoval, čímž částečně uspokojoval domácí hlad po jeho vystupování, částečně doháněl zameškaná léta, kdy hrál jen pro pár desítek posluchačů. Obehrávání starých písní mu brzy přestalo dostačovat. I když diváci mnohdy znali písně ze všech jeho desek, bylo třeba vystoupit s novým albem, které by bylo dokladem toho, že Kryl ani na konci 80. let neustrnul a dosud skládá nové písně.

O sestavení desky požádal Jiřího Černého, kterému po menších průtazích předal demokazety VůněTekuté písky. Vzhledem ke zmiňované australské smlouvě museli v tu chvíli na několik písní zapomenout. Přesto se podařilo vyprodukovat vyrovnanou desku, která se řadí ke Krylovým nejlepším albům. Až na juvenilní „Blátivou stráň“ se jednalo o písně z osmdesátých let a přibylo ještě první ponávratové „Sametové jaro“. Titulní „Tekuté písky“ se ve spojení se seifertovskou inspirací zabývaly manželským soužitím. Zejména s pozdějšími Monology tvoří dodnes živou sondu do daného tématu. „Ukolébavku“ napsal pro syny, které v Československu čekal nejpravděpodobněji stejný osud jako jejich otce. V polovině roku 1989 očekával pád režimu jen málokdo a Kryl, ač mnohdy dokázal odhadnout vývoj, nebyl žádná Sibyla. Na druhou stranu je píseň nadčasovější, než by se mohlo na první poslech zdát. „Irena“ je inspirována korespondencí, která v druhé polovině 80. let již hojněji ke Krylovi do mnichovského rádia přicházela. V podobě černého býlí zanechala jeden z otisků v textu i černobylská jaderná havárie. Sovětskému vedení se katastrofu dařilo nějaký čas tajit, takže v nevědomosti zůstaly i davy lidí několik dní poté povinně či ochotně pochodující v prvomájových průvodech po celém Československu. „Kyselý sníh“ je obrazem otřesné ekologické situace v Československu osmdesátých let a předobrazem stavu, který se u nás rokem 1989 snad podařilo odsunout do minulosti. „Sametové jaro“ je zřejmě jednou z mála českých písní reflektujících celospolečenský přerod, vzdálených na hony úsměvným písničkářským pokusům devadesátého roku.

Album se natáčelo v profesionálním studiu nedaleko Prahy, kde jeho tvorbu na kameru zaznamenal František Spevák, který o rok později sestavil první Krylovu profilovou videokazetu.

Přebal Kryl svěřil svému příteli Martinu Dyrynkovi. Syn i vnuk knihtiskaře a potomek významného českého typografa, oba také od přírody malé postavy, k sobě měli logicky blízko.

Desky Bratříčku, zavírej vrátka se ve všech vydáních prodalo více než 300 tisíc kusů, Rakoviny čtvrt milionu. V opadávajícím polistopadovém boomu skončil prodej Tekutých písků na čísle kolem 70 tisíc nosičů. I to je ale z dnešního pohledu výrazný nadprůměr. Tekuté písky jsou spolu s následujícím albem poezie dosud jedinou Krylovou autorskou deskou, která nevyšla v reedici.

Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásce 

(říjen 1992)

Ačkoli je Karel Kryl mnohými vnímán především jako básník a patřil k osobitým recitátorům své i cizí poezie, dočkaly se jeho verše vydání ve zvukové podobě až na konci roku 1992 (o dalších osmnáct let později Supraphon vydá reprezentativní výběr Zas padá listí). V našem případě se jedná o studiovou nahrávku pořadu, který v roce 1991 iniciovala původem slovenská herečka Daniela Bakerová (seznámili se za studentské stávky v Brně na začátku roku 1969), jež s Krylem na pódiu jeho básně recitovala a recituje s ním i na přítomném kompaktním disku. Úplně poprvé Kryl se svou poezií vystoupil na pozvání Vladimíra Justla na Poděbradských dnech poezie 2. června 1990, ovšem s odlišným repertoárem a – i přes Krylovy počáteční pochybnosti o přijetí písničkáře jako básníka – s úspěchem.

Předpremiéra pořadu Dvě půle lunety pro Klub Karla Kryla proběhla v někdejším Domu slovenské kultury v Praze 12. prosince 1991 a následujícího dne se na stejném místě odehrála i oficiální premiéra. Kryl během dvou desítek let natočil pro Svobodnou Evropu téměř celý svůj exilový básnický repertoár, kdy své básně prokládal převzatou scénickou a rockovou hudbou. Stejně tomu tak bylo i v případě pódiové inscenace, kdy byly jako hudební podkres využity nahrávky Vangelise a Ricka Wakemana. Později byl i kvůli autorským právům povolán slovenský hudebník Marián Varga. Kryl s Bakerovou, až na výjimku první reprízy ve Slaném, odehrají přibližně deset repríz v pražském DSK a na Slovensku, poslední na začátku roku 1993.

Vzhledem k tomu, že Kryl ze Svobodné Evropy odešel v polovině roku 1991, jeho novější básně přestaly být zvukově zaznamenávány. Díky pořadu Dvě půle lunety a jeho producentovi Tomáši Linhartovi tak vyšly na desce i profesionální záznamy většiny Krylových básní z let 1991-1992. Krylovy poslední básně jsou zatím známy pouze z méně kvalitních amatérských záznamů.

Slavnostní prezentaci nové desky absolvovali Kryl s Bakerovou v DSK 26. listopadu 1992, druhý den měl Kryl v někdejším Albatrosu na pražské Národní třídě také prezentaci své poslední desky Monology.

Monology 

(říjen 1992)

Na podzim 1992 uběhly dva roky od poslední autorské desky Tekuté písky. Vzhledem k rozsahu Krylovy diskografie i běžné praxe byl dvouletý rozestup vlastně zanedbatelný. Kryl však cítil, že další album se už od něho očekává. Zároveň chtěl, aby jeho nové písně byly dostupné. Rádia ho totiž až na drobné výjimky a staré písně prakticky přestala hrát, svými názory se postupně dostával do izolace. Odchodem ze Svobodné Evropy se zbavil tlaku, který na něj vyvíjeli někteří jeho k vládní politice vstřícní kolegové, zároveň ale ztratil možnost natáčet svou novou tvorbu a komentáře.

Z dnešního pohledu je zřejmé, že na další album brzy nebylo. V roce 1993 již napsal jen píseň „Demokracie“ a několik slok cyklu Já mám svou panenku. Pravděpodobně také v daném roce po osmnácti letech zhudebnil svůj text „Zbytečná láska“ a přepracoval související Andělskou povídku. Následujícího roku už zůstalo jen u plánů. Kryl pracoval na delší básni Má vlast…, jíž se vyrovnával s tlustou čárou za zločiny komunismu a rozpadem Československa. Jeho zřejmě poslední dokončenou prací je báseň pro závěrečnou novoročenku. Na písně už mu chyběla chuť i síly. Na Slovensku ještě stihl natočit průřez písňovou tvorbou, filmový záznam s názvem Kdo jsem?. Režisér Dušan Rapoš se ještě chystal zaznamenat ukázky z Krylova převzatého repertoáru. Kryl byl ojedinělá studnice lidových, budovatelských, trampských i hospodských písniček. Žádný záznam již nevznikl, Kryl zemřel ráno 3. března 1994 v Mnichově na srdeční infarkt.

O grafický návrh alb Dvě půle lunetyMonology Kryl požádal Lea Novotného, který vytvořil již slavný přebal na desku Bratříčku, zavírej vrátka. Titulní Monology jsou částečně autobiografické, částečně inspirované scénou, kterou Kryl zhlédl na patiu jednoho z ubytovacích domů na Lanzarote. Písnička bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co po roce 1989 napsal. Znovu se potvrdilo, že azyl na Kanárských ostrovech byl jeho spolehlivou inspirací. O rok později tam vznikla i píseň „Babylon“, kterou Kryl reagoval na horečný postkomunistický rozmach hlavního města a urputnou orientaci na západní turisty. Měli jsme tehdy unikátní vymoženost: dvojí ceny pro domácí a zahraniční návštěvníky. Ani Kryl se svými západoněmecký markami toho nebyl čas od času ušetřen. Z jeho oblíbených hospod se rychle stávaly předražené restaurace nebo obchody, začínal exodus starousedlíků z centra Prahy. „Smečka“ je protipól „Bratříčka“, napsaná na odchodnou posledních sovětských okupantů. Premiéru si odbyla na slavnosti na pražském Výstavišti. Hlavní protagonista Pražského výběru a koordinátor odsunu sovětských jednotek ovšem Kryla na hlavní část programu, na rozdíl od Franka Zappy a dalších, nepozval a vyhradil mu malé letní kino v jednom ze zákoutí areálu.

V sestavě písní se dostalo i na dvě archivní písně „Platýse“ a „Pochyby“. Závěrečná Idyla z přelomu 1990/91 je tečkou nejen tohoto alba ale i Krylových očekávání stran našeho prvního postkomunistického prezidenta. Ostatně i k politikům velmi ostražitý Kryl se v době největšího politického kvasu devětaosmdesátého roku přistihl při podlehnutí momentální euforii. Na druhou stranu je třeba dodat, že oblíbený disident tehdy ještě nebyl prvním a nakonec jediným kandidátem na hlavu státu a Krylova euforie trvala na rozdíl od mnohých jiných pozoruhodně krátkou dobu.

Vojtěch Klimt

program kina program divadla kalendar akci jizdni rad

facebook

kvodkaz

TV KRALUPY