Dnes<div id="zpetny_odkaz" style="visibility: hidden;width:1px;height:1px"><a href="http://phgame.cz">PHGame.cz</a></div>
  • Pondělí 24. září 2018
  • Svátek má Jaromír

Kralupy nad Vltavou – Největší sportovní událostí, jediné mistrovství světa, které se zatím v Kralupech nad Vltavou konalo, bylo I. Mistrovství světa juniorů v hokejbalu (22. – 25. června 2000) za účasti osmi reprezentačních výběrů včetně Kanady a USA. Raritní televizní dokument o tomto sportovním podniku byl digitalizován z videokazety VHS a je veřejně přístupný po symbolických osmnácti letech. Film vznikl v autorském tandemu Jindřich Kohm (produkce, scénář, režie) a Zbyněk Krátký (střih, kamera). O pozadí jeho vzniku, samotném šampionátu a historickém kontextu je následující rozhovor s Jindřichem Kohmem, tehdejším lídrem hokejbalového hnutí AHL Kralupy nad Vltavou.

Fotografie z června roku 2000 při zahajovacím ceremoniálu I. Mistrovství světa juniorů

v Kralupech nad Vltavou (zleva): Vít Řezáč (předseda ČMSHb),

Jindřich Kohm (ředitel turnaje) a hokejista Martin Procházka.

 

Jak se zrodila myšlenka, že v Kralupech nad Vltavou budete pořádat hokejbalový šampionát?

V Kralupech jsme od roku 1996 hráli hokejbalové soutěže. Byli jsme uliční sport bez bafuňářů, zkostnatělých struktur vedení apod. Bylo nám dvacet a učili jsme se organizačně fungovat jak uvnitř sdružení, tak i ve vztahu k vedení radnice a lidem, které byli naší činností nějak dotčeni. Dařilo se nám a někdy kolem roku 1999 hrálo v Kralupech hokejbal na pět set hráčů ve třech městských soutěžích. Ivo Loskot se tehdy dostal do reprezentačního výběru juniorů a na mistrovství Evropy ve Zvolenu vyhrál titul, ke kterému přispěl jako nesmírně platný hráč. Popularitě AHL nesmírně pomohlo vybudování umělého osvětlení hřiště. Kralupský hokejbalový boom (tehdy o něm natáčela i TV NOVA) neunikl pozornosti představitelů Českomoravského svazu hokejbalu, které napadlo pokusit se nás oťuknout, zdali bychom jako sdružení nešli do pořadatelství tehdy prvního MS juniorů v hokejbalu. Mě ten nápad tehdy úplně pohltil a viděl jsem v možném pořadatelství šampionátu obrovskou příležitost pro propagaci a rozvoj hokejbalu s přímou návazností na vybudování zastřešeného hřiště se zázemím. Tehdy se mluvilo asi o čtyřech městech, proběhlo výběrové řízení, a Kralupy nad Vltavou pořadatelství nakonec získaly. Roztočil se kolotoč ročních příprav…

 

 

Je to již 18 let, to je z časového hlediska generační odstup, vzpomeneš si na nějaké zajímavosti, které pořádání šampionátu provázely?

První zajímavostí byl nekompromisní souboj o logo šampionátu. Usmyslel jsem si, že logo bude tvořit obrázek praotce Čecha, který bude stát před horou Říp s hokejkou a balónkem na ruce s podtextem: „Česká republika, země hokejbalu zaslíbená“. Kresbu „v alšovském“ duchu namaloval již tehdy nesmírně respektovaný umělec Jaromír Deather Bezruč. Po odeslání obrázku na svaz mě zavolal jeden z jeho funkcionářů, že „praotec“ je moc pěkná malůvka, ale logem šampionátu nebude. Zamítnutím loga by byl narušen celý zamýšlený propagační koncept šampionátu, jeho vysněná donkichotská aura! Při tom telefonním hádání jsem si uvědomil, že AHL Kralupy nad Vltavou je hlavním pořadatelem šampionátu a Českomoravský svaz hokejbalu spolupořadatelem. Ideu jsem si nakonec uhájil.

Logo pro MS juniorů v Kralupech nad Vltavou namaloval Jaromír Deather Bezruč,

autor mnoha hudebních přebalů  českých i zahraničních metalových kapel. 

 

Naopak hořké vzpomínky mám na tehdejší žalostný stav zimního stadionu, který byl těsně po odchodu nájemce, který si ještě nezapomněl na cestu přibalit mnohé věci z inventáře, včetně naší zálohy na pronájem zimního stadionu. To byly nefalšované chvíle úzkosti, zda budeme schopni celý šampionát zabezpečit. Tehdy sehráli klíčovou úlohu žáci kralupského učiliště pod vedením Jardy Kolce, kteří odvedli hlavní díl práce, aby stadion mohl poskytnout důstojné zázemí osmi reprezentačním výběrům. Samozřejmě kmitali i mnozí další, i město akci významně podporovalo, tehdejší starosta Mgr. Pavel Rynt převzal nad turnajem patronát a místostarosta Rudolf Kasseckert byl ze strany města velice aktivní v pořadatelském týmu.

 

Čekali jste tenkrát, že bude na semifinále i finále vyprodáno, že budou dokonce stát lidé před halou bez možnosti dostat se na stadion? Jak jsi vnímal kralupský kotel v hledišti?

To nemohl nikdo čekat. To, co se v Kralupech odehrávalo, a jsem rád, že televizní dokument to může přiblížit i později narozeným a tato výjimečná sportovně-společenská událost nezmizí z paměti města s odchodem pamětníků. Právě to je smyslem kralupského televizního archivu, podobné věci uchovat, zpřístupnit a nabídnout lidem, které zajímá historie města, kde žijí. Jsem moc rád, že došlo i na digitalizaci našeho dokumentu. To famózní „kotelnické jádro“ bylo převážně tvořeno hráči místních ligových soutěží, vše emocionálně umocňovalo, že v národním týmu dostaly šanci i dvě domácí hokejbalové hvězdy Jiří Palica a Josef Íbl. Atmosféra mistrovství světa byla neskutečná, podobné návštěvy nebyly na hokejbalových šampionátech samozřejmostí. Nutno říct, že jsme měli velkou podporu a sympatie od mnoha důležitých lidí, kteří nám s propagací šampionátu moc pomohli. Nemohu nezmínit tehdejšího mistra světa v hokeji z Petrohradu a městského rodáka Martina Procházku, který se stal tváří šampionátu a při své obrovské vytíženosti se mnou ochotně absolvoval několik akcí, které zvedly mediální zájem o kralupské mistrovství světa.

Jak finále probíhalo, máš z tohoto utkání v hlavě schovanou nějakou perličku?

Finále probíhalo velice nešťastně. Kanada náš reprezentační tým zaskočila precizní důraznou hrou, naši hráči jako kdyby se báli vyhrát. Vyprodaný stadion doslova oněměl, když se tým javorového listu dostal do vedení 0:3. Pak se na hřišti i v hledišti rozpoutalo „peklo“ a naši snížili na 2:3 a měli tlak, nešťastný čtvrtý vlastní gól už byl ale nad jejich síly.

Jedna perlička se vztahuje k momentu, kdy jsme o třetí třetině spolu s mnoha váženými hosty sledovali zápas ze salonku zimního stadionu. Jak už to bývá, „ta lóže“ byla plná „papalášů“, zástupců sponzorů, svazu, mezinárodní federace apod. Jako šéf šampionátu jsem byl jejich přirozeným průvodcem. Víte, byl jsem strašně nervózní a moc jsem si přál, aby celý šampionát skončil ve stylu, v jakém proběhl, tady skoro bez chyb. Najednou vidím, jak se jeden Kralupák – tehdy hráč soutěží AHL (nechci jmenovat!) – při přerušení hry rozhodčím – napřáhl a hodil litrovou plastovou láhev, z poloviny plnou, na hrací plochu. Flaška těsně minula hlavu jednoho z hráčů. Nevím, co mě to napadlo, bylo mi tehdy 24 let, v obleku s kravatou jsem vyběhl, prodral se mezi stojícími diváky a chytil ho pod krkem se zvoláním, no … asi nepublikovatelným! On se mnou vůbec nediskutoval a dal mi pěstí, ještě před dokončením mých poselství, až jsem proletěl několika řadami stojících diváků. Těsně před zahájením ceremoniálu konce MS mě musel ošetřit reprezentační lékař, neboť jsem měl krvácení do pusy a řádně pomuchlanou tvář… dvě hořké tečky na závěr, prohra českého nároďáku a rána pro „Zora mstitele“.

Český reprezentační výběr skončil s dvěma kralupskými hokejbalisty
Jiřím Palicem a Josefem Iblem na druhém místě.



Druhá perlička se týká natáčení televizního dokumentu. Kromě organizačních věcí jsem působil i jako redaktor a režisér a na place lítal mezi kamerami. Natočení měl na triku Zbyněk Krátký. Zbyněk perfektně rozestavil kamery na statické stojany, aby pokryl celou hrací plochu, vše propojil, technicky vyladil, zařídil režijní pult. Když jsem těsně, než se začali pouštět diváci do ochozů, Zbyňkovi položil otázku, kde je kamera na prostřihy, která bude na střídačce, chodit do kabiny, zůstali jsme na sebe civět. Zbyněk vše skvěle nachystal, aby profesionálně nasnímal zápas. U stojanů s kamerou tenkrát stáli kromě Zbyňka Krátkého i Martin Kovačík, Radim Wolák (dnešní velvarský starosta) a Jiří Herout. Zbyněk je neskutečný srdcař, ale je více rybář než sportovec, tak jsme se v té „ozvěnové akustice“ zimního stadionu docela zhádali. Křičel jsem na něj, že musí zajistit kameru na prostřihy, že jinak celý projekt dokumentu po čtyřech dnech natáčení zazdí. Neměl jsem čas to nějak na místě analyzovat, neboť bylo pár minut do schůzky direktoriátu MS. Ale Zbyněk je takový frajer, že nelenil, povolal záložního kameramana Jirku Janče, který se coby „očko“ stal hrdinou finále dokumentu. I když by se lépe točily slzy Kanaďanů… Jirka zachoval chladnou hlavu a pořídil dnes již historické záběry, které nádherně orámovaly celé naše dílo.

Historicky prvním juniorským mistrem světa v hokejbalu se stali
v roce 2000 v Kralupech nad Vltavou Kanaďané.

 

Bezprostředně po mistrovství světa začal vznikat dokument, který byl na tehdejší dobu pozoruhodným dílem?

To opravdu byl. Několik týdnů jsem pitval hrubé záběry (tehdy na videokazetách!) analogově (tedy rukou!) si přepisoval časy zajímavých situací a gólů (v dokumentu je obsaženo sto branek) a psal scénář. Dobu střihu dokumentu si pamatuji úplně přesně, 1. října roku 2000 jsem nastoupil do Montaka. A po dobu skoro jednoho měsíce, po té, co jsem skončil v práci, jsem na kole přijel ke Zbyňkovi domů do Lobečku, kde měl televizní studio v ložnici svého bytu, a do noci jsme stříhali. Jana Krátká, svatá to žena, chodila buď spát k dětem, nebo do obýváku na gauč. Kdo by v té dnešní zhýčkané době tohle obětoval, pro dílo, pro vizi, od srdce? Čím dál méně lidí, o tom mě zkušenosti denně přesvědčují. Obrovské zatrnutí a hodina „H“ celého projektu přišla ve chvíli, když jsem od kluků z GSL – Libora Tomse a Pavla Keila, přinesl na disketách grafické titulky k dokumentu. Přišla další velká tvůrčí hádka, že tolik grafiky tam nenacpeme, že to počítač „neschroupne“. To bylo zase dusno mezi námi. Dokument bez titulků, vlaječek států, tabulek? Tak to ne, vždyť to má být „zárubovské dílo“. Šli jsme do rizika a trnuli, dodneška slyším to skřípání „pravěkého“ compu při tom nekonečném načítání a přepočtu. Dali jsme to, objali se a cítili nepopsatelné štěstí z dokončeného projektu. A to jsme ještě ani netušili, co ten dokument v hokejbalovém éteru rozpoutá…

 

Jak byl filmový dokument přijat, jaké ho doprovázely ohlasy?

To bylo něco neskutečného. Už si nepamatuji, kolik se prodalo videokazet, ale ten zájem byl napříč „hokejbalovou rodinou“ neskutečný. Dokonce jsem se po letech od předsedy Českomoravského svazu hokejbalu Josefa Kadaněho, který nastoupil po Víťovi Řezáčovi, dozvěděl, jak důležitou úlohu dokument sehrál při spouštění tehdy celorepublikového projektu „Hokejbal proti drogám“, jehož patronem byl Dominik Hašek. Dominátora o vstupu do kampaně přesvědčovali i na základě našeho dokumentu. I v Kralupech jsme si užili velkou slávu, když se v tehdejším prezentačním klubu Kaučuku uskutečnila jeho slavnostní premiéra. Přijeli trenéři reprezentace, nechybělo několik přímých účastníků šampionátu z řad hráčů, přítomni byli zástupci města, hlavních partnerů apod.

 


„V roce 2000, tedy dva roky po velmi úspěšném MS v hokejbale mužů v Litoměřicích, se partě hokejbalových nadšenců z Kralup nad Vltavou podařil další pozoruhodný hokejbalový kousek.

Uspořádání MS U20 právě v tomto středočeském městě. Organizace historicky prvního MS juniorů se ukázala jako nadmíru úspěšná a na řadu dalších let svou mimořádnou kvalitou ojedinělá. Těch osob, které se na úspěchu podílely, byla celá řada, ale přesto nad všemi ční Jindřich Kohm – tehdejší předseda organizačního výboru MS.

Bravurně zvládnuté MS je především jeho zásluha. Za největší počin Jindřicha Kohma v rámci premiérového juniorského mistrovství však považuji bezesporu v té době unikátní a i na dnešní dobu výborně zpracovaný obrazový dokument o této akci. Pořad, který má více než hodinovou stopáž, se může směle řadit k nepřehlédnutelným filmovým dokumentům sportovních akcí, které se v obdobných, nebo i proslulejších sportech konaly v uplynulých letech v České republice.

Tento materiál taktéž inspiroval řadu funkcionářů Českomoravského svazu hokejbalu jak pro rozvoj hokejbalu, tak, a to především, pro organizaci dalších mezinárodních hokejbalových akcí konaných v Čechách.“

Josef Kadaně – předseda Českomoravského svazu hokejbalu
zdroj: archiv AHL Kralupy nad Vltavou


                  

Hokejbal v roce 2013 po sedmnácti sezonách skončil. Proč?

Ty příčiny lze shrnout lapidárně. Organizační tahouni zestárli a založili si rodiny. Mladší a organizačně zdatní srdcaři se rozdělili na tři fronty: jedni chtěli zachovat stávající pořádky a hrát náš malý neoficiální „trojkový“ hokejbal, druzí toužili po velkém hokejbalovém hřišti a tlačili káru tímto směrem (měli jsme v Kralupech mnoho hráčů, kteří hráli v reprezentačních výběrech a extraligových týmech. Ti hráči snili o to reprezentovat své město.), třetí skupina lidí se začala paralelně angažovat ve florbalu – jeho fantastický rozkvět proběhl na „troskách“ hokejbalového hnutí AHL, jádro jeho hnutí tvořili organizačně velmi schopní hokejbalisté. Léta jsme usilovali o zastřešení sportoviště, neúspěšně. Když nám byla nabídnuta možnost stát se součástí projektu pro „netradiční sporty“, neboť město rozhodlo o zrušení druhé ledové plochy na zimním stadionu, byli jsme mnoha lidmi od hokeje označeni za viníky zrušení tréninkové ledové plochy. U příležitosti tohoto rozhovoru jsem si dal tu práci a našel v archivu dokument „Návrh dalšího postupu provozování zimního stadionu“ – dokument z 23. 6. 2009 předložený zastupitelstvu města, který posléze schválila na doporučení komise, jež měla dát stanovisko, zda se zachová druhá ledová plocha či nikoliv. Závěr osmičlenné pracovní komise zněl takto: „Provoz malé haly komise v současnosti doporučuje z důvodu ucelenější nabídky pro zájemce jako víceúčelový bez ledové plochy. V případě zvýšeného zájmu o ledovou plochu v dalších letech je možno rekonstrukci malé ledové plochy provést a provoz organizovat podle poptávky zájemců – led i víceúčelová plocha.“ Jako hokejbalisté jsme 1/3 haly využívali tři roky a ročně platili nájem 100 000 Kč. I když jsme měli zázemí, sprchy, šatny, hokejbal začal přicházet o další hráče, kterým se nelíbila ztráta oné komunitní živelnosti, která doprovázela utkání na venkovním hřišti ve Štefánikově ulici. A tak došlo k tomu, že 18. sezóna AHL již nebyla zahájena. Ale ta léta, která jsme naplnili hokejbalovými příběhy, nám nikdo nevezme a užili jsme si je maximálně! Doba nám příliš nepřála, byli jsme takovými rebely a narušiteli paradigmatu tradičních sportů (hlavně co se týče jejich podpory ze strany města), jsem rád, že dnes mají děti a dospívající takové podmínky ke sportování, o kterých se nám ani nesnilo. A je potřeba v tomto trendu dále pokračovat! Osobně sport považuji za nesmírně vděčný socializační faktor. Jsem přesvědčený, že SPORT člověka formuje nejen po fyzické a psychické stránce, ale krásně ho komplexně vychovává – dítě vtáhne do mikrosvěta, kde se učí píli, přátelství, zodpovědnosti, pokoře, učí se zpracovávat prohry, křivdy ale i vítězství a úspěch…

autor: Aleš Levý

Fotografie: Archiv AHL Kralupy nad Vltavou, foto:Zdena Petrovičová

Martin Procházka vhodil zahajovací buly šampionátu na kralupském zimním stadionu,
kde začínal s ledním hokejem. 
program kina program divadla kalendar akci seznam lekaru jizdni rad

facebook

kvodkaz

TV KRALUPY